Tučňáci na Sahaře

Jiří Šedý

„Tato knížka, která je plná zdánlivých nesmyslů a neobvyklostí, obsahuje logické jinotaje. Jako je naše duše skrytá před zlými úmysly, tak se děje i v této knížce, kterou věnuji všem svým malým a velkým kamarádům, kteří byli obdarovaní stejným chromozomem navíc jako já.“ (Jiří Šedý)

Dvanáct příběhů s absurdními názvy, o poznání delších než v předchozích knihách, rozvíjí Jirkova fantazie s jasným úmyslem: „Tak jsem chtěl ve své knize napsat o neskutečných ‚fantasmagoriích‘, které když čtenář rozlouskne, objeví se moudrost v nich skrytá.“ Jakýsi osten neklidu a snahy, vyprovokovat čtenáře k hlubšímu zamyšlení, je poeticky nesen něžným humorem a nadějí. I zde zůstává autor mistrem detailu. Každé slovo, vtipně výstižné pojmenování, přísloví, rčení nebo přirovnání je umístěno s precizností dílku do mozaiky.

Na pozadí světa lidí vystupují převážně zvířecí postavy s lidskými vlastnostmi a potřebami. Čelí situacím, které se v prvním okamžiku zdají nad jejich síly. Hrdinové nezůstávají stranou, snaží se pochopit sami sebe i druhé bytosti, okolnosti a prostředí, které je obklopují. Řeší situace s odhodláním, s odvahou, obezřetně a se selskou moudrostí. Jsou citliví na správné rady a pomoc i od těch nejmenších, neboť i ten nejnepatrnější tvoreček nese v sobě něco nenahraditelného. I nejnepatrnější dobrý čin je jako sněhová vločka do laviny, která se najednou svou tíhou utrhne a rozprostře do široka. Nemožné se proměňuje v možné. Když malé děti poslouchají pohádku například o princi, který cestuje na létajícím koberci, nepřemýšlejí o tom, zda koberec létá nebo ne, ale s napětím sledují, kam hrdina letí, za jakým cílem.

Naše děti často nechápou, že je nechápeme. Pro ně jsou některé skutečnosti tak přímočaré a zřejmé, že je pravdivě nepochopíme, dokud z nich nesetřeseme prach komplikací, který jsme na ně sami nanesli svou „chytrostí“ a „praktičností“. Když se mi jednou porouchala myčka a stála jsem bezradně nad kupou zamaštěného nádobí, jemuž jsem díky své kamarádce myčce odvykla, přispěchala Bernadetka s pohotovou radou a nabídkou: „Nevadí, budeš ho mýt ručně jako u babičky… a já ho budu utírat.“ Ano, byly jsme tak více spolu.

Naše děti se nás snaží svým „jiným“ chováním vyburcovat, abychom zatoužili vidět a objevovat především jejich nitro, jejich touhu po přátelství a lásce v dobrém i ve zlém, po domově, po rodině. Je absurdní posuzovat druhého člověka na první pohled a jen podle toho, co je viditelné nebo změřitelné. Každá lidská bytost svou podstatou tyto dva parametry nekonečně přesahuje. Naše děti nepocházejí z jiné planety, ale ze samého Srdce Bytí, jemuž stavíme překážky tím, že nad bytí stavíme výkon a okamžitý prospěch. Při pohledu na ozářenou vznešenost nebeské oblohy pochopíme, že „nejkrásnější je pozorovat tuto krásu s velkou pokorou, všichni pohromadě … i s našimi maličkými … v bezpečí přátelství. Takový vysněný ráj, uprostřed drsné, zdánlivě neobydlené a kruté přírody, mohou mnozí najít jen tehdy, když sami sebe přehodnotí“ (Klokani v Antarktidě).