Doktor John Langdon Haydon Down

(18. 11. 1828 – 7. 10. 1896)

John Langdon Haydon Down byl anglický lékař, psy­chiatr a neurolog, jehož jméno nese chromozomální anomálie – trizomie 21. Její příčinu však identifikoval až o sto let později prof. Jérôme Lejeune. Dnes je doktor John L. H. Down zároveň ceněn i jako průkopník ergo­terapie a vzdělávání lidí s mentálním handicapem. Zdůrazňoval, že všem dětem i dospělým se zdravotním postižením, bez ohledu na jejich sociální původ, by se mělo dostat vzdělání a podpory, aby se mohli zapojit do společenského života. Tímto smýšlením o mnoho let předběhl svou dobu.

Narodil se 18. listopadu 1828 v Torpointu v hrabství Cornwall v jižní Anglii jako sedmé a poslední dítě. Od čtrnácti let musel jako dítě z početné rodiny pomáhat svému otci v jeho obchůdku se spotřebním zbožím. Tam se poprvé jako osmnáctiletý setkal s dívkou s mentálním postižením, a toto setkání se hluboce vrylo do jeho srdce a probudilo v něm touhu něco pro tyto lidi udělat.

Prvním krokem na cestě za medicínským vzděláním byla praxe lékařského pomocníka v nemocnici East End v Londýně. Později se zapsal jako student do Královské farmaceutické společnosti. Po složení dvou důležitých profesních zkoušek se vrátil do rodného města, kde v otcově obchůdku připravoval léčivé prostředky. V roce 1853 mu zemřel otec a John L. H. Down začal studovat na Lékařské škole Londýnské nemocnice. Byl výborným studentem, po­slední ročník završil prestižní zlatou medailí jako absolvent všeobecného lékařství, chirurgie a porodnictví. V Londýně bydlel u své sestry, která byla provdána za Philipa Crellina. Když se John seznámil s Philovou sestrou Mary, zamiloval se do ní a v roce 1860 spolu uzavřeli sňa­tek. Mary stála celý život po jeho boku a pomáhala mu uskutečňovat jeho vize. Měli spolu čtyři děti.

Po ukončení studia v roce 1858 měl možnost s podporou svého profesora zahájit akade­mickou kariéru, rozhodl se však pro praxi v azylovém domě v Earlswoodu v hrabství Surrey (Earlswood Asylum Coimplex), kde žilo přes 400 lidí s mentálním handicapem. Životní per­spektiva těchto lidí byla v té době velmi nízká. Nedostatečná hygiena, nemoci jako tyfus a tu­berkulóza a skličující životní podmínky byly příčinou vysoké a předčasné úmrtnosti i na banální infekce. Díky svému křesťanskému přesvědčení, silnému sociálnímu cítění a umění nadchnout jiné byl John L. H. Down jmenován hlavním lékařem, navzdory tomu, že byl čers­tvým absolventem medicíny a s těmito lidmi neměl žádné zkušenosti.

John L. H. Down byl velmi bystrým pozorovatelem. Mezi svými pacienty s různým stupněm postižení zaznamenával určité rozdíly a specifické vlastnosti, a tak se mu záhy podařilo odlišit a podrobně popsat (roku 1862) skupinu pacientů, o kterých dnes říkáme, že jsou to lidé s Downovým syndromem. Základem jeho etnologické klasifikace lidí s mentálním handicapem byla mylná domněnka, ovlivněná Darwinovým učením, že odchylka je způsobená „návratem zpět“. Tehdy se předpokládalo, že bílá rasa je nadřazená rasám ostatním, např. mongolské, malajské, etiopské.

• 

(John L. H. Down však nebyl prvním, kdo tento syndrom popsal. Ve skutečnosti jím byl fran­couzský lékař Séguin, a ještě před ním francouzský psychiatr Jean-Étienne Esquirol, který také jako první v roce 1838 klinicky zdokumentoval případy lidí s trizomií 21 se svou tezí o sklonu k „moučné“ pokožce.)

John L. H. Down se naplno věnoval svým pacientům, účastnil se jejich každodenního života a brzy vypozo­roval, že právě tito lidé se vyznačují zvláštní empatií, velkým smyslem pro humor a mají neobyčejnou schopnost nápodoby, a když se jim poskytne podpora, velice dobře se učí nejrůznějším dovednostem. Zjis­til také, že jejich řeč, i když často ne­srozumitelná, dává smysl a že pravidelným cvičením se nesrozu­mitelnost může minimalizovat. Při řízení azylového domu mu asistovala jeho žena Mary, která byla velmi organizačně schopná. Pro pacienty zajišťovala zajímavé aktivity, a protože byla hudebně nadaná, učila některé z nich hrát na klavír.

V roce 1868 John Langdon Haydon Down rezignoval na svoje místo v Earlswoodu a zakoupil rodinnou usedlost poblíž Londýna, v Teddingtonu, kterou s pomocí dárců postupně rozšířil a přetvořil na domov pro děti s mentálním postižením. Usedlost pojmenoval Normansfield, na počest právníka, který mu pomohl uskutečnit jeho záměr.

Domov Normansfield začínal původně asi s dvaceti pacienty. Vy­značoval se dobře zařízenými a prostornými obytnými místnost­mi a byl mimořádně vybaven i po stránce hygienické. Jeho první­mi obyvateli byly děti z bohatších rodin, které mohly přispět na provoz domova. Děti se v Normansfieldu učily nejen praktickým dovednostem, ale i základům gramotnosti. Součástí usedlosti byly řemeslné dílny a hospodářské budovy s koni a chovnými zví­řaty, pole a zahrady. Pacienti se učili pěstovat zeleninu, pečovat o hospodářská zvířata, ale také provozovali různé sporty, např. jízdu na koni nebo na kolečkových bruslích, nechyběl ani tanec. Jiní našli oblibu v ručních pracích, které dnes nazýváme terapie­mi. Doktor John L. H. Down zde založil amatérské divadlo, kde s úspěchem účinkovali právě jeho svěřenci. Dobré životní pod­mínky v Normansfieldu umožňovaly lidem s mentálním postižením vést důstojný život, a tito lidé se dožívali vyššího věku než v jiných azylových zařízeních. Pracoval zde kvalifikovaný personál včetně učitelů. Normansfield se stal velmi vyhledávaným zařízením a počet jeho pa­cientů vzrostl v roce 1891 na sto padesát.

John Langdon Haydon Down zemřel 7. října 1896 ve věku 67 let v Teddingtonu. Po jeho smrti převzali odpovědnost za vedení domova jeho synové, Reginald a Percival, oba lékařsky kva­lifikovaní. Jedním z pacientů Normansfieldu byl i Reginaldův syn, který se narodil s Dow­novým syndromem. Prožil zde na tehdejší dobu dlouhý a šťastný život, zemřel ve věku 65 let

Zdroj:

1) https://langdondownmuseum.org.uk/…in/

2) https://www.google.com/…sxM

3) PLUS 21 1/2018

---