Zkušenost zprostředkovaného učení podle Reuvena Feuersteina u dětí s trizomií 21 (Přednáška pro rodiče)

(Vhled do problematiky. Přednáška pro rodiče na setkání Spolku Trizomie 21 dne 25. 1. 2025)

Irena Marušincová

Za celým konceptem Zkušenosti zprostředkovaného učení stojí profesor Reuven Feuerstein (1921-2014), velice oslovující, světově významný pedagog a psycholog dvacátého a začátku jednadvacátého století. Byl to člověk, který velkou část své práce a své energie věnoval rozvoji dětí i dospělých s trizomií 21 (Downovým syndromem). Tato oblast mu byla velmi blízká i osobně, neboť sám měl vnuka s trizomií 21. Touto cílovou skupinou se však zabýval dlouhodobě, před tím i poté, co jeho vnuk Elchanan přišel na svět. Nejkrásnější na Reuvenu Feuersteinovi je to, že byl podle svědectví jeho rodinných příslušníků i spolupracovníků nesmírně empatickým člověkem. Byl židovské (chasidské) víry a jeho životním mottem se stala slova požehnání jeho rabína: Celý život pomáhat potřebným lidem. Potřeby lidí okolo sebe vnímal už od dětství. Od raného mládí, a hlavně po studiích pedagogiky, to přijal za své poslání a považoval to za svou osobní myšlenku, která ho provázela po celý život a kterou naplňoval.

Prof. Reuven Feuerstein se věnoval lidem, kteří se z nějakého důvodu ocitali na okraji společnosti, a těm, kteří svou startovní životní čáru neměli jako ostatní. Jeho praxi netvořili jen lidé s trizomií 21, ale všichni ti, kteří měli jakýkoli problém v kognitivní oblasti, jakékoli mentální znevýhodnění, jedinci ze sociálně slabých rodin, jedinci po úrazu nebo s životním traumatem apod. U každého dítěte i dospělého člověka se snažil objevit a probudit v něm jeho konkrétní potenciál, který uvnitř sebe skrývá. Usiloval o to, pomoci mu rozvinout to, co může umět a dokázat, a tak smysluplně naplnit svůj život: tím, co mu jde, co ho těší a čím může být prospěšný i pro společnost.

Jeho teorie a celý koncept, s nímž přišel, nebyly tím, co by vymyslel od stolu: že přemýšlením vytvořil teorii, jak zlepšit kognitivní a intelektuální potenciál lidstva, či vymyslel nějakou metodu, aby se děti lépe učily. Bylo tomu právě naopak. Při vytváření svého konceptu vycházel z praxe a ze své potřeby pomáhat. V tom ho zásadním způsobem ovlivnily jeho životní okolnosti. Narodil se před druhou světovou válkou, dospělosti dosáhl a své mládí prožil během druhé světové války. Válečná Evropa ho nesmírně zasáhla, pocházel z početné židovské rodiny z Rumunska, měl osm sourozenců. Svou energii soustředil zejména na děti, potom i na dospělé lidi ve svém okolí, o nichž věděl, že potřebují pomoc. A teprve na základě svých osobních zkušeností formuloval ve své teorii a ve svých závěrech to, co mu fungovalo a co se v praxi osvědčilo.

O životním příběhu prof. Reuvena Feuersteina vypráví kniha Ohnivý kámen, která byla přeložena do češtiny a vyšla na podzim roku 2024 v Centru Cogito. Autorem této knihy je prof. Louis H. Falik, dlouhodobý spolupracovník, kolega, konzultant, poradce a přítel celé rodiny prof. Feuersteina. Stál mu po boku bezmála třicet let a stal se spoluautorem mnoha Feuersteinových textů. V této knize se nejedná o klasický chronologický životopis. Je psána živým a poutavým jazykem a je proložena mnoha zkušenostmi, svědectvími a osobním vyprávěním samotného prof. Feuersteina, které čtenáře vtahují do jeho ohromujícího života. Dává nahlédnout do židovské kultury, do Feuersteinova osobního a rodinného života, nastiňuje dilemata a otazníky, které ve svém životě i při své práci řešil. Tato kniha je přínosná nejenom z hlediska toho, co přináší do světa kognitivní psychologie a pedagogiky. Oslovuje i lidi „zvenku“, promlouvá sám tento neobyčejně strhující životní příběh.

• 

• 

Název českého překladu Ohnivý kámen je doslovným překladem jména Feuerstein, které v sobě obsahuje dvě slova: oheň a kámen (z němčiny), překládá se jako křesadlo nebo křemen, pomocí něhož lze vykřesat oheň. Doslovný překlad názvu originálu Changing Destinies znamená Měnící osudy, volněji Muž, který měnil osudy. Oba názvy – originálu i českého překladu – v sobě nesou hlubokou symboliku. Prof. Reuven Feuerstein opravdu mnoha lidem jejich osud změnil. Kdyby s těmito dětmi nepracoval, nenasměroval je novým způsobem, nepomohl by jejich rodičům změnit jejich postoj ke svému dítěti a způsob přemýšlení o něm, život mnohých těchto dětí by zůstal nenaplněný, nerozvinutý, nedostačující. Prof. Feuerstein mnoha dětem i dospělým lidem otevřel dveře do světa, do společnosti, ke vzdělání, do práce, k založení rodiny, k vytváření přátelských vztahů…

Zkušenost zprostředkovaného učení

je terminus technicus, s nímž prof. Reuven Feuerstein přišel a který při své práci aplikoval. Na Zkušenost zprostředkovaného učení se dá nahlížet z různých úhlů pohledu. Jednoduše řečeno, jde o specifický způsob komunikace mezi jedinci. Mezi zprostředkovatelem, kterým může být rodič, prarodič, učitel, asistent, jakýkoli dospělý člověk nebo i vrstevník. Druhým jedincem je ten, komu se zprostředkovává, který je partnerem této interakce, kdo potřebuje zažít nějaký posun ve svém přemýšlení a ve svém fungování. Je to specifický způsob komunikace, prostřednictvím něhož se rozvíjejí kognitivní (poznávací) funkce toho, jemuž se zprostředkovává. Řečí, způsobem komunikace, jaký volíme, slovy, která užíváme, můžeme zásadním způsobem ovlivnit naše děti. Můžeme obrovským způsobem podpořit rozvoj jejich poznávacích funkcí, rozvoj jejich myšlení.

• 

• 

• 

Základní teoretický rámec: Je to způsob komunikace, prostřednictvím něhož rozvíjíme kognitivní, tedy poznávací funkce našich dětí. Zkušenost zprostředkovaného učení stojí na třech principech (pravidlech):

1. záměr a vzájemnost;
2. přesah;
3. význam.

Záměr a vzájemnost

musí jít ruku v ruce spolu. Znamená to, že ten, kdo zprostředkovává, tedy zprostředkovatel (například rodič), vstupuje do interakce s tím, komu zprostředkovává (se svým dítětem) s určitým záměrem, co chce dítěti osvětlit, co ho chce naučit, co mu chce ukázat. Je tam konkrétní úmysl, který potřebuje předat, a zde je důležitá vzájemnost. Do interakce s dítětem nemohu vstupovat jenom já, jako ten „vševědoucí“, který chce do dítěte něco natlačit. Pokud neberu v potaz potřeby a možnosti toho dítěte, jeho náladu a rozpoložení, to, co dítě už o té věci ví, co je schopno pochopit, a spoustu dalších okolností, tak narazím a můj záměr nedojde naplnění. Vzájemnost zde znamená, že musím vnímat dítě jako svého partnera, jako toho, kdo má nějaké momentální potřeby, kdo je možná teď zaujatý něčím jiným, kdo už má nějaké povědomí o tom, co mu chci předat…, anebo naopak, vůbec žádné povědomí o tom nemá. A toto všechno musím jako zprostředkovatel vzít v úvahu a podle toho na dítě reagovat. Reagujeme s dítětem na sebe navzájem. Je to, zjednodušeně řečeno, jakési naladění se na sebe. V interakci nemůže být jenom jeden z nás jako ten dominantní: Já tě tady teď něco naučím, teď tady do tebe něco natlačím, a je mi jedno, jak ty to vnímáš, jak se cítíš. Tak ne. Záměr a vzájemnost musí postupovat společně.

Přesah

znamená, že z jakékoliv učební situace se snažíme vždycky dostat „ven“, z ní – jakoby za ni. My se teď s dítětem v této konkrétní chvíli něco učíme a naučíme, ale to, co se učíme, se zároveň snažíme propojit dítěti s tím, kde jinde by se ta vědomost nebo dovednost dala využít. Nemusíme to propojovat hned v této chvíli, ale můžeme se k tomu vracet.

Příklad: Učili jsme se zavazovat tkaničky u bot. Podařilo se to a kličku umíme zavázat. Kde jinde můžeme využít zavazování nebo mašličku? U dárku, u balíku, jako mašli do vlasů, u čepice nebo jiného oblečení na zavazování. Tuto naučenou dovednost propojujeme s dalšími možnými situacemi. Díky těmto možnostem, které předkládáme, dítě začne chápat, že to, co se teď a tady učí, případně co už umí, není něco izolovaného jen tady pro tuto botu, ale že svou dovednost může aplikovat jindy a jinde, za jiných okolností, v jiných souvislostech. Jde o takzvané ekonomické učení, tímto způsobem náš mozek přirozeně funguje. Učit se jenom izolované pojmy a jednotlivosti je velice náročné na paměť. Náš mozek si poznané vědomosti a dovednosti automaticky propojuje, jedno odvozuje od druhého. Tyto další souvislostí dítě mnohdy nenapadnou, a proto je důležité, abychom mu je nabízeli, ukazovali a mluvili s ním o nich. Tímto zprostředkováním učíme naše dítě, aby si toto uvědomovalo a dokázalo v životě využít.

Význam (důležitost)

znamená, že to, co dítě učíme, je pro něj důležité. A my jako zprostředkovatelé si musíme uvědomit, že je potřeba to dítěti vysvětlit, aby pochopilo, že to má pro něj význam. „Učíme se spolu teď toto, protože… Je důležité, aby ses naučila jezdit autobusem do školy, protože nemáme auto a nemůžeme tě tam vozit. Až budeš větší, budeš si sama chtít dojet za kamarádkou, a oceníš, že to umíš.“ Takto se s dítětem mnohem lépe pracuje. Ještě ideálnější je situace, když dítě samo přijde s tím, že chce něco dělat, něco chce vědět, poznat, něčemu se naučit. Když děti něco chtějí samy, něco je zaujme, tak se učí mnohem ochotněji a snadněji, než když k učení přistupují s klapkami na očích jen s jakýmsi záměrem, v němž důležitost, smysl, význam pro sebe nevidí. Ostatně, toto známe i sami na sobě. Když máme dělat něco, co nám nedává smysl, co pro nás nemá význam, nebo když jsme tu důležitost nepochopili, nebo ji tam nevidíme, tak se to učíme horko těžko, nebo to přímo odmítáme.

S našimi dětmi je to stejná situace. Když chceme naše děti něco naučit, tak bychom s nimi měli určitě hovořit o tom, proč se to mají učit. Když dítě učíme číst nebo psát, vysvětlíme mu: „Když budeš umět číst a psát, můžeš si třeba moci přečíst nápisy, dopisovat si s kamarády, sama si přečíst knížku, nebudeš muset čekat, až budeme mít čas, abychom ti předčítali…“ Někdy se ten význam hledá mnohem obtížněji. Někdy tam ten význam vidíme jen my, zprostředkovatelé, a to dítě ne… zatím. Podle jeho názoru to pro něj význam nemá. Ale už jenom skutečnost, že o tom s dítětem mluvíme, že tam tu důležitost vidíme my, tak dětem ten význam určitým způsobem předáváme, v jejich hlavičce se to ukládá, a dříve nebo později na to dítě přijde samo a přijme to za své.

Záměr a vzájemnost, přesah, význam jsou základní principy, které by v interakci mezi zprostředkovatelem a tím, komu je zprostředkováno, měly být přítomny všechny. Zprostředkovatel by je měl mít na paměti, a takovým způsobem interakci s dítětem vést.

Konkrétní a praktické návody a myšlenky, co dělat a jakým konkrétním způsobem, abychom Zkušenost zprostředkovaného učení včlenili do běžného života:

Zkušenost zprostředkovaného učení lze uplatňovat hned od narození dítěte. Na fotografii pracuje prof. Reuven Feuerstein se svým novorozeným vnukem Elchananem. Před třiceti lety nebyla v psychologii ještě známa skutečnost, která je nyní velkým tématem: působení zrcadlových neuronů. Tento termín tehdy neexistoval. Prof. Feuerstein dělal to, co dělají mámy a tátové naprosto přirozeně, že si vezmou dítě do náruče a dělají na něj různé obličeje a grimasy. Už od novorozeneckého věku se snaží rodiče navázat se svým dítětem oční kontakt. Profesor Feuerstein si vzal dítě do rukou a držel miminko proti sobě tak, aby mu vidělo do obličeje, a cíleně – se záměrem – na něj dělal výrazné grimasy. Pracoval hodně pusou a dítě, které to obvykle přirozeně zaujme a baví, postupně na jeho ústa zaměřovalo svůj zrak. Tím se dítě učí, aniž o tom ví, záměrně fixovat svůj pohled, soustředí svou pozornost. Zde však nešlo o takové obvyklé rodičovské hraní pouze na chvilku. Prof. Feuerstein opakoval tentýž pohyb svou pusou znovu a znovu, dokola a dokola, až stokrát za sebou, i několikrát denně. Jeho cílem bylo naučit dítě fixovat svůj zrak a zaměřovat pozornost, což je naprostý základ pro jakékoliv další učení. Ve Feuersteinově Institutu zkoumali vědci tento přístup, aplikovaný u dětí od novorozeneckého věku, přišli na to, že tyto děti pak ve starším věku neměly problém se soustředit, nevědomky se to naučily již v miminkovském věku.

Prof. Feuerstein nejprve po určitou dobu pohyb úst ukazuje a ukazuje, a dítě „jen“ sleduje, zaměřuje svůj zrak.

Postupně po nějaké době, s velkou pravděpodobností díky zrcadlovým neuronům, dítě začíná pohyby pusy napodobovat, „opakovat“. Nevědomky špulí pusinku, když vidí, že to dělá on.

Pak přichází situace, že dítě začne špulit pusinku, už když ho vidí přicházet. Samo od něho vyžaduje akci. Tím vzniká interakce, vzájemná komunikace.

• 

• 

• 

Zrcadlové neurony (v přední části mozku) jsou zodpovědné za jakoby bezděčné napodobování, kdy zrcadlíme to, co vidíme u druhého člověka. Vidíme někoho zívat, a začneme zívat taky. Zjistilo se, že při vzájemné komunikaci lidé automaticky napodobují výrazy tváře, úsměv, hněv, mračení… Naše obličejové svaly se nevědomky začnou připodobňovat výrazu obličeje, který máme před sebou. Při jednom z výzkumných pokusů promítali sedícím lidem, pouze na několik sekund, fotografie tváří s různými výrazy a zaznamenali, že mimické svaly mimoděk zrcadlí a napodobují výrazy tváří viděných i na tak krátkou dobu. Tyto neurony stojí také za rozvojem empatie, vcítění se a nápodoby. V současné době probíhá výzkum, jak tyto neurony využít k učení nápodobou (výzkumy probíhají teprve asi od roku 2010).

Prof. Reuven Feuerstein svou dobu o mnoho let, a to na základě svých praktických zkušeností, když zjistil, co fungovalo. Až zpětně nyní věda potvrzuje, že jeho závěry byly správné, že opravdu dochází ke změnám struktury mozku. Dnes lze díky vyspělé technice nahlédnout do mozku neinvazivně, a vidět s velkou přesností, co se v něm děje. Že něco takového musí existovat, se Reuven Feuerstein domníval a vypozoroval na základě toho, jak se měnilo chování lidí, s nimiž pracoval, co následně v životě dokázali. Zrcadlové neurony vyžíval při své práci velmi intenzivně. Dnešní věda potvrzuje, že toto je správný způsob, jak můžeme podpořit rozvoj dětí a jejich budoucí schopnost učit se. Tato cvičení na zaměření pozornosti již od miminek jsou nesmírně důležitá pro další rozvoj a vzdělávání.

Pro věk batolete, předškoláků, ale i starších dětí a dospělých lidí, kteří mají problém s řečí, jejich řeč je nedostatečná nebo nemluví vůbec, existuje koncept zprostředkované samomluvy. Jde očinnost s jasným záměrem, která je určena dítěti, ale kterou na sebe přebírá dospělý (zprostředkovatel). Ten je v této akci nejdůležitějším aktérem, který aktivuje a rozjíždí rozvoj opožděné řeči, doplňuje chybějící prvky. Dospělý verbalizuje, tedy popisuje nahlas probíhající skutečnosti tak, aby ho dítě slyšelo a vidělo. V tomto případě se od dítěte neočekává ani nevyžaduje nějaká reakce. Aktivní osobou – aktérem – v tomto způsobu práce je ten dospělý. Jedinou podmínkou je, že dítě je na doslech, že ho dobře slyší a vidí (nesmí být např. ve vedlejší místnosti).

Zprostředkovaná samomluva navazuje na souběžné činnosti, které dítě sleduje. Dítě má možnost pozorovat, co dospělý dělá. Samomluva se může týkat i toho, co dítě prožívá nebo na co vzpomíná. Jde prakticky o slovní vyjádření (verbalizaci) toho, co se vám honí hlavou. Říkáte nahlas, nad čím přemýšlíte, co budete dělat, například že jdete vařit. Dítě sedí v kuchyni a hraje si. Svou činnost popisujete krok za krokem: „Už je půl dvanácté. Je čas na oběd. Abych stihla uvařit do dvanácti hodin, musím začít s předstihem, už teď. Bude to trvat nějakou dobu, než uvařím. Tak, co jsme si na dnešek naplánovali? Budeme vařit polévku, zeleninovou polévku. Hm, zeleninová polévka je zdravá a dobrá! Moc se na ni těším. Dá nám spoustu vitamínů. A jak bude hezky barevná! Tak se podívám do ledničky, protože v ledničce mám schovanou tu zeleninu. Aháá, tady je mrkev. Jééé, ta je krááásně oranžová a jak voní…“

Zprostředkovaná samomluva není řeč, která by obsahovala jen strohé informace typu: „Musím vařit, tady něco mám, tak to hodím do hrnce…“ Věty zprostředkované samomluvy jsou svou skladbou i gramatikou řečí dospělého člověka, ale přinášejí dítěti do jeho řečového aparátu chybějící prvky. Pokud dítě nemluví vůbec, tak mu přinášejí všechno. Některé z dětí mluví, ale vynechávají ve větách zájmena, nebo vůbec nepoužívají předložky, nespojují jednoduché věty spojkami, mluví agramaticky – mají problém se skloňováním, s tvary přídavných jmen, s časováním sloves, s vyjádřením času a místa apod. V tomto případě s jasným záměrem často používám chybějící výrazy a zdůrazňuji je opakováním, intonací, zesílením hlasu, protahováním slabik, aby je dítě o to víc vnímalo. Podrobný popis činnosti krůček po krůčku, s nadsázkou, s důrazem na barvy nebo vůni a zkrášlením vět podněcuje pozornost dítěte. Řeč by měla být bohatá na slovní zásobu, aby dětem přinášela co nejvíce podnětů. Mnozí lidé si často mluví pro sebe. Když totiž říkáme něco nahlas, snadněji si to zapamatujeme. Aplikovaná zprostředkovaná samomluva je však něco trochu jiného. Mluvíme sice pro sebe, ale cílovým posluchačem je dítě. Mluvíme kvůli dítěti. Proto jsou důležité důrazy, přehánění a slova, která si dítě potřebuje osvojit, zařadit do své řeči. Jazyk bude mít jinou melodii a jiná zdůraznění, než kdybychom mluvili jen sami pro sebe.

Efekt zprostředkované samomluvy bývá někdy skoro zázračný, ačkoli je to běh na dlouhou trať. Dítě nejprve řeč jenom vnímá, zpočátku nereaguje. Až po nějakém čase (první výsledky se objeví asi tak za měsíc) nastupuje nejprve náznak komunikace, snaha stát se účastníkem té řeči. Dítě se postupně začne pokoušet vydávat zvuky nebo slova. Prostřednictvím zprostředkované samomluvy rozvíjíme podmínky a myšlenkové pochody dětí, a to tím, že jim poskytujeme vzory smysluplné a logické řeči, v níž zdůrazňujeme souvislosti, proč co děláme. I vědecké výzkumy potvrzují, že toto je správná cesta, jak podněcovat myšlení dítěte, jak rozvíjet porozumění významu slov a mluvenou řeč. Jde o dlouhodobý proces, u každého dítěte jinak dlouhý. Dítě, které je vystaveno zprostředkované samomluvě a logické řeči, se naučí více chápat, lépe rozumět a přemýšlet, než kdyby jí vystaveno nebylo. I když dítě mluvit nezačne, tak pomocí zprostředkované samomluvy mu rozhodně předáváme potřebné a důležité vzory, hlavně co se týče způsobu přemýšlení. Velmi důležitou praktickou příručkou pro rodiče a terapeuty je kniha Myslet nahlas – mluvit nahlas (R. Feuerstein, L. H. Falik, R. S. Feuerstein, K Bohács), která je stále dostupná v nakladatelství Portál.

Vkládat prvky zprostředkovaného učení do rozhovorů s našimi dětmi, mluvit s nimi na různá témata, bavit se s nimi o tom, co prožívají, je velmi důležité i u dětí a dospělých, kteří mluví poměrně dobře. Lidé s trizomií 21 potřebují aktivovat své myšlení a řeč průběžně. Tím, že s nimi mluvíme, jim v tomto smyslu zásadním způsobem pomáháme. Aktivovat řeč a myšlení je důležité hlavně v případech, kdy děti nebo dospělí s trizomií 21 mají z nejrůznějších důvodů omezené sociální kontakty. Bez pravidelné aktivace řeči a kognitivních funkcí začíná u našich dětí řeč i přemýšlení rychle upadat. Je nesmírně důležité zajímat se, o čem naše děti přemýšlejí, popisovat jim, co prožíváme my, vyprávět jim o sobě, ptát se jich, vést s nimi smysluplné rozhovory…, hlavně je nenechat, aby byly uzavřené jen samy se sebou. Řeč a myšlení jsou velmi úzce propojené.

Pro aktivaci přemýšlení jsou důležitým nástrojem vhodné a správně nastavené zprostředkující otázky, kdy se dítě stáváúčastníkem v řeči v tom, co se právě děje. Naprosto nevhodné jsou krátké věty a příkazy izolované od souvislostí typu: „Obleč se. Najez se. Vezmi si aktovku. Odcházíme.“

Vžijme se do dítěte a přemýšlejme, co mu asi sdělí strohá věta: „Pospěš si!“

„Nevím, co se děje. Proč si mám pospíšit? Kam mám jít? Neorientuju se v čase. Nevím, co se bude dít. Vím, že mám utíkat, ale nevím proč.“

Nebo: „Obleč se.“

„Co si mám obléknout? Proč? Jak? Kde to najít?“

K našim dětem, aby nám rozuměly, musíme mluvit řečí, která jim ukazuje souvislosti, příčinu a následek, řečí proloženou zprostředkujícími otázkami. „Co teď budeme dělat? Kam půjdeme? Co jsme si na dnešek naplánovali?“

Je ráno a potřebujeme se vypravit do školy. Jakmile se dítěte ptám, tak už tím aktivuji jeho myšlení.

„Co uděláme nejdřív? Co uděláme teď? Máme hlad? Tak se najíme? Uděláme si snídani? Co budeme na snídani potřebovat? Co si dáš? Rohlík? Kde je rohlík? Vyndáš si ho? Co si vezmeš na sebe? Jak je venku? Vezmi si na sebe …, protože venku je … Dnes nás čeká… K té příležitosti se hodí něco slavnostnějšího, … nebo naopak něco, co můžeme umazat.“

Dítěti nabízíme různé možnosti a popisujeme aktuální okolnosti. Učíme ho chápat, že obléknout se neznamená, jen něco vytáhnout ze skříně a navléci si na sebe. Ale že to má logiku a že to na něco navazuje: roli hraje počasí a příležitost, na kterou se oblékám.

„Co si vezmeš na sebe? Víš, jak je venku? Jak bude odpoledne? Jak to zjistím? Co se dnes bude dít?“

Dítě se postupně naučí samo vyhodnocovat, porovnávat, vybírat si z možností. Stává se více autonomním, flexibilnějším, dokáže o věcech samostatně přemýšlet. Ale nejprve potřebuje správné návody a vedení od nás. Může se stát, že dítě na otázky neodpovídá a já si na ně odpovídám sama, ale už tím dítěti zprostředkovávám. Řeč směřovaná na naše dítě má být co nejbohatší, ale jasně srozumitelná. Důležité je vpravovat do ní co nejvíce přesahů, souvislostí a významů, cíleně (s určitým záměrem) aktivovat přemýšlení dítěte a vést ho k tomu, že věci a události se nedějí jen tak, že něco náhodně přijde a stane se to, bez návaznosti na předchozí události nebo na to, co bude následovat. Všechno to, co prožíváme, je propojeno. Jedno začíná, druhé následuje. Je potřeba o souvislostech přemýšlet: o příčině a o následku, o vzájemných vztazích. To vše můžeme a měli bychom do naší řeči zařazovat a našim dětem předávat.

Příklad: Dítě se připravuje do školy.

„Nejprve se musíme podívat, který je den. Na školním Rozvrhu hodin máme napsáno, jaké budete mít předměty. Co budeme potřebovat na jednotlivé předměty? Co na matematiku? Co na češtinu?“

Zpočátku to mohu dělá já za dítě, a komentovat přípravu do školy tak, aby dítě vidělo, kam se má podívat, jak to může zjistit. Při některé z příštích příprav dítě už jen navádím, co je třeba udělat, a upozorním ho, pokud na něco zapomene. Ptám se dítěte: „Kde zjistíš, jaké předměty zítra máš? Co znamená tahle zkratka na Rozvrhu? Co budeš potřebovat?“ Vedu ho ke stále větší samostatnosti, kdy dalším krokem bude, že dítě už si poradí samo. Děti s trizomií 21 jsou schopné naučit se samostatnosti v mnoha oblastech.

Zkušenost zprostředkovaného učení je velmi efektivním nástrojem rozvíjení dítěte, protože k němu nepotřebujeme žádné speciální pomůcky. Řeč, jazyk, slova a myšlení máme pořád u sebe. Potřeba je jen jedno: záměrně na to myslet a efektivně využívat. To ale neznamená, že dítěti zprostředkováváme od chvíle, kdy otevře oči, až do chvíle, kdy je vyčerpané a unavené zase zavře. Je potřeba, aby dítě mělo možnost být i samotné a samo objevovalo svět. To je nenahraditelné, ale nesmí být na to objevování světa samo příliš dlouho. Prof. Reuven Feuerstein zdůrazňoval, že zprostředkované učení je nejdůležitější hlavně v raném věku, to znamená od narození do předškolního věku. V tomto věku je důležitější než přímé učení. Čím více je dítě vystavováno zprostředkovávání, tím více jsou ovlivňovány jeho kognitivní (poznávací) funkce. Děti s trizomií 21 si v interakci s okolním světem vyvodí samy mnohem méně souvislostí, než děti bez trizomie 21. Děti s trizomií 21 mají myšlení nastaveno jinak a je pro ně mnohem obtížnější a složitější vyhodnotit situaci správně. Ony z ní nedokážou naplno vytěžit, nenapadne je to. Potřebují nás jako zprostředkovatele, abychom je vedli k tomu (především pomocí mluveného slova a s jasným záměrem), aby byly v myšlení stále samostatnější a dokázaly samy o věcech lépe a efektivněji přemýšlet.

U dětí s trizomií 21 převyšuje pasivní řeč nad řečí aktivní. Proto tyto děti potřebují být vystavovány podnětům, které rozvíjejí jejich porozumění a přemýšlení. Často se nedokážou vyjádřit aktivně (slovy, větami), ale z jejich chování je patrné, že rozumí. Rozvoj řeči a komunikace je pro dítě velmi důležitým aspektem, je důležité, aby dítěti rozumělo okolí. V opačném případě zůstává dítě izolované samo v sobě a osamocené.

Zkušenost zprostředkovaného učení je ověřeným nástrojem, jak rozvíjet u dítěte hlavně myšlení, porozumění, a následně i mluvenou řeč. Mluvená řeč však lze u každého dítěte rozvinout do jiné míry, neboť závisí i na fyziologických předpokladech. Nejzásadnější však je, aby dítě mělo možnost naučit se (řečí, znakováním či jiným způsobem) vyjádřit to, co potřebuje, nebo jak se cítí.

Vzdělávací kurzy Zkušenost zprostředkovaného učení podle Reuvena Feuersteina pořádá: ATC Cogito; www.cogito-centrum.cz; irena.marusincova@email.cz

Knihu Ohnivý kámen si můžete objednat na adrese: instrumenty@cogito-centrum.cz (Cena 499,-Kč + poštovné a balné dle aktuálního ceníku České pošty; osobní odběr je možný v Českých Budějovicích, Jihlavě nebo Třebíči.)

---