Přepis Besedy s malířem a spisovatelem Jiřím Šedým a PhDr. Vlastou Šedou na setkání rodičovské skupiny Dáme to Spolu (Spolek Trizomie 21) dne 24. května 2025.
Vlasta Šedá: Dříve než začneme mluvit, tak bych vás chtěla upozornit na knihy, které leží na stole zde před vámi. Jsou to knihy, které napsal Jirka a které jsou úžasné. Nejsou všechny, protože Jirka napsal celkem čtrnáct knížek. Tím, že si některou z nich zakoupíte, Jirku podpoříte. My pomáháme Jirkovi, aby mohl dál uskutečňovat svůj sen a vydat další knížku, ale ne finančně. On si vydání svých knížek financuje sám, z peněz, které naspoří za svou uměleckou a lektorskou práci.
V neděli 29. června v 17 hodin bude mít Jirka vernisáž výstavy svých obrazů, která se bude konat ve Státním úřadu pro jadernou bezpečnost na Senovážném náměstí 9, Praha 1. Jedná se o druhou výstavu na stejném místě. Byl požádán o to, aby, tak jako loni, znovu svými obrazy obohatil duše lidí, jejichž myšlení (mnozí jsou fyzikové, matematikové) se ubírá jiným směrem a zabývá se převážně energií a výpočty. Jiří zde bude vystavovat své nové obrazy. Jste srdečně zváni. Budeme rádi, když se tam s vámi setkáme.
Jiří Šedý: Dobrý den, milé maminky a milí tatínkové, velice si vážím vašeho pozvání mezi vás.
Přemýšlel jsem o tom, co bych vám řekl, aby vás to potěšilo a povzbudilo. Je toho hodně. Ale protože vím, že radost vašeho dítěte je pro vás to nejdůležitější, tak vám spíš povím o tom, co nás trápí a co cítíme. Můžu o tom mluvit, protože mám svoje zkušenosti.
Nejvíce nás trápí, když nám lidé nedají čas na to, abychom se mohli vyjádřit. Spěchají na naše odpovědi a často odpovídají za nás. Myslí si, že otázku nejsme schopni pochopit, a zatím stačí tak málo. Říci to krátce, volit jiná slova a dát nám čas.
Dál nás trápí nedůvěra v naše schopnosti. To, že určité věci nezvládneme sami. Raději to lidé udělají za nás. Vždyť by museli čekat, protože jsme pomalejší. Ach jo. Je toho hodně, to bychom tady seděli do rána.
Teď, co potřebujeme? Hodně lásky, pochopení, trpělivost, víru, že vše zvládneme a důvěru. A nejdůležitější, chovat se k nám tak, jak byste chtěli, aby se lidé chovali k vám. My nejsme postižení, jsme obdarovaní.
Vlasta Šedá: Navážu na Jirku z mého pohledu klinického logopeda, jakým způsobem je potřeba přistupovat k našim dětem, aby dokázaly komunikovat a vyjádřit to, co cítí. A jak říkal Jirka, dát jim ten čas. Mnoho lidí si myslí, že pro naše děti je nejdůležitější, aby měly dobrou výslovnost. My se však musíme podívat na naše dítě jako na člověka celkově, vidět celou jeho osobnost. Pro člověka není důležitá jen správná výslovnost, ale komunikační schopnosti, které se dějí ve čtyřech rovinách. A pokud se zaměříme jenom na správnou výslovnost, tak toho člověka oslovujeme jenom z jedné roviny ze čtyř. Které to jsou roviny?
Lexikálně-sémantická rovina je rozvoj aktivní a pasivní slovní zásoby, která je nepostradatelná pro každého člověka, a pro naše děti s trizomií 21 zvlášť. U našich dětí je velmi důležité, aby měly takovou slovní zásobu, aby se mohly vyjadřovat, ať verbálně (slovně), nebo jiným způsobem. Pokud jim to verbálně nepůjde, můžeme používat například obrázky. Chybou však je, když chcete s dítětem začít rozvíjet slovní zásobu, dát mu knihu nebo obrázek, na němž je velké množství předmětů a je hodně barevný. Obrázek je pro dítě vlastně symbol. Symbol skutečnosti, kterou by mělo dítě znát. Je potřeba dítěti dávat nejprve konkrétní předměty, které vidí a může si je ohmatat. Mám zde obrázky domácích zvířat. Na obrázku by mělo být jenom jedno zvíře nebo jeden předmět na bílém podkladu, bez jakékoli jiné barvy okolo. Proč? Naše děti mají schopnost vnímat barvy intenzivněji než my.
Nadbytečná barevnost odvádí jejich pozornost. Ony pak jsou zahlceny barvami, a tím pádem ten jediný předmět (symbol) vnímají oslabeně. Dnes je na internetu velká nabídka vhodných obrázků, které si mohou rodiče najít, vytisknout vybarvit je s dítětem. Pamatujte na to, že když začínáte budovat a rozvíjet slovní zásobu, tak začínejte od jednoho obrázku.
Pro další pokračování rozvoje dítěte jsem si dovolila na ukázku přinést obrázky, které se používají pro lidi s afázií. (Afázie je porucha porozumění mluvené řeči, psané řeči, opakování řady slov, spontánního mluveného projevu a pojmenování věcí.) Na obrázku jsou části těla a pod obrázkem napsán tiskacím písmem jejich název. Tito lidé vnímají obrázek i psané slovo jako symbol. Psané slovo vnímají také jako obrázek, který si vpečeťují do svého mozku (do paměti).
Druhá rovina je morfologicko-syntaktická (gramatická). To znamená užití gramatických pravidel v mluveném projevu (správnost tvarů slov, stavby vět, slovosledu, rodu, čísla, pádu atd. z gramatického hlediska). Ze své zkušenosti víte, že ani starší děti netvoří věty správně. Mluví agramaticky: používají chybné tvary slov, vynechávají předložky apod. Logoped by se měl proto zaměřit při získávání a používání slovní zásoby na mluvnickou stránku. Dítě se učí nejprve podstatná jména a slovesa. Zpočátku tvoří holé věty, které pak postupně rozšiřuje.
Třetí rovina je foneticko-fonologická, což je výslovnost. Je zaměřená na zvukovou stránku řeči a jazyka, na tvorbu hlásek, na jejich vnímání a na srozumitelnost řeči. Tuto rovinu považuje za hlavní jen méně zkušený psycholog. Ani Jirka, i když krásně čte, nemá všechny hlásky upevněné. Ať jsme dělali, co jsme dělali, má pouze jednokmitné r a hlásku ř nevyslovuje. Někteří lidé bez trizomie 21 rovněž nedosáhnou správné výslovnosti, např. ráčkují, drmolí apod. Aby výslovnost byla co nesprávnější, je pro dítě velmi důležité. Pro naše děti je však tvoření složitých a těžko vyslovitelných slov velmi obtížné a namáhavé. Mají však velkou schopnost porozumění, a jak jsou šikovné, tvoří některá obtížná slova opisem. „Neumím říct některé slovo, tak si to řeknu jinak.“
Čtvrtá rovina je rovina pragmatická. A ta je nejdůležitější. Je to praktické užívání jazyka, jeho upotřebitelnost, schopnost projevit své úmysly. Jejím cílem je, aby děti uměly a nebály se vyslovit a vyjádřit to, co cítí, co si přejí a co potřebují. V tom je třeba jim pomoci, ale nemluvit za ně. Když se dítě nedokáže samo vyjádřit verbálně (slovně), tak mu pomoci prostřednictvím obrázku a postupně, trpělivě a přiměřeným tempem tuto rovinu rozvíjet. Většina našich děti se dokáže vyjádřit, a velice přesně se vyjádřit. Pakliže dítě nemluví dobře verbálně, může se vyjadřovat písemně. Jirka lépe píše, než mluví. Dokáže vyjádřit své přání a touhy. Výhodou psaného projevu je, že má čas si vše promyslet. Potřebuje k tomu delší dobu, ale dokáže vyjádřit přesně to, co cítí, co chce sdělit. Každou řeč si napíše. Říká: „Než bych zformuloval tu myšlenku lidem (ne každý je trpělivý na to, aby čekal, abych se já vyjádřil), tak si to raději píšu.“ Mnozí lidé v běžném životě, např. politici, si svou řeč píší, protože mají psaný projev lepší než ústní. Proč by si tedy naše děti nemohly své myšlenky dát na papír a přečíst je? K tomu, aby se naše děti uměly vyjádřit, dorostou jen tehdy, když jim s velkou trpělivostí dáváme dostatek možností a času, aby si tu svoji konkrétní řeč a způsob komunikace rozvíjely. Naše děti jsou pomalejší a méně obratné, mají i méně obratná mluvidla. Centrum řeči se nachází v čelním laloku, který je nazýván korunou mozku. V něm je centrum pro řeč, slova, poznávání, a centrum pro pohyb. Tuto část mozku můžeme u našich dětí ovlivňovat. To je úkol pro rodiče, u logopeda se dozvědět, jak se svým dítětem mohou doma pracovat, ale v žádném případě to nenechávat jen na logopedovi. V jeho možnostech je ukázat rodičům, jak se určitou dovednost může dítě naučit. Není ale v jeho silách udělat to za rodiče. Dítě chodí k logopedovi jednou za týden nebo za dva týdny, každodenně jste s ním jen vy rodiče. Hlavní podpora při rozvíjení vašeho dítěte závisí na vás, na rodičích. Škola ani logoped to vaše dítě za vás nenaučí. Při volbě logopeda se dívejte, zda se nezaměřuje pouze na výslovnost. Pokud ano, hledejte jiného logopeda.
Námaha se vám ale bohatě zúročí. Já teď sklízím, co jsem zasela. Mám v sobě klid a pohodu. A neměla jsem. Museli jsme napnout všechny síly. Naším cílem bylo, aby naše dítě bylo soběstačné, aby dokázalo dobře ve svých mezích komunikovat. Chtěli jsme Jirku vychovat tak, aby se svým chováním a jednáním co nejméně odlišoval od okolí. Jestliže jsou naše děti rozmazlené a nevychované, okolí se na ně dívá s despektem. Naše společnost naše děti nepřijímá, protože lidé o našich dětech nic nevědí, nebo jen velmi málo. A někteří ani vědět nechtějí. Záleží velmi na tom, jakého člověka ze svého dítěte vychováte. Zda bude respektovat pravidla každodenního života, která respektuje společnost. Jestliže budete dítěti zametat cestičku, dělat všechno za něho, a budete mu všechno odpouštět a promíjet, tak se budou lidé od něho odtahovat. Každému dítěti je třeba nastavit pravidla: laskavá, vlídná, v žádném případě netrestat. Pravidla, která by mělo dítě dodržovat, je třeba vytvářet s láskou a s povzbuzováním. Dítě nepodceňovat, ale podněcovat. Jsou to hlavně babičky, které dítě omlouvají: „Ale jen ho nech, on tomu nerozumí.“ To ale není pravda. To si myslíme jenom my „moudří“. Naše děti rozumějí tak, až byste se divili. Něco řeknete před svým dítětem a myslíte si, že tomu nerozumí, a za dva dny bude babičce vykládat, co maminka říkala.
Když chcete u vašeho dítěte rozvíjet korunu mozku (čelní lalok), musíte si v první řadě uvědomit, že musíte postupovat od jednoduchého ke složitému a dělat dítěti v myšlení pořádek: začínat jedním konkrétním předmětem, a pak seznamovat dítě s co největším množstvím konkrétních předmětů. Obrázky jsou jen symboly oněch konkrétních hmatatelných předmětů. Důležité je třídit předměty do kategorií: toto jsou domácí zvířátka, toto části těla, tohle jsou rostliny a tohle potraviny. Na to navazují právě alternativní výtvarné techniky. Hlavní je, aby dítě pojmům rozumělo a mělo jasno, do jaké skupiny (kategorie) co patří. Aby vnímalo řád a pořádek. Ve světě je zmatek a chaos. Ani my „moudří“ se v tom už nevyznáme. Pro mne je například velmi chaotická politika, nerozumím jí, nevidím v ní žádné srozumitelné kategorie a nejsem schopná ji chápat. Toto se přesně děje u našich dětí. Přemíra informací. Postupem od jednoduchého ke složitějšímu dítěti pomáháme, aby se mu v hlavičce neudělal právě ten zmatek a chaos.
Představte si naše dítě, kdybychom mu dali takovouto instrukci: „Dojdi do koupelny, rozsviť si tam, pusť si vodu, umyj si ruce, dobře si je utři, nenašplíchej na zem a zhasni.“ Dítě tohle není schopné vstřebat ani pochopit. Musíme začít od jedné instrukce, a pak teprve počet instrukcí pomalu navyšovat, ale nikdy nesmí být příliš pokynů najednou.
Nejprve dítěti instrukce sdělujeme jednotlivě a počkáme, až je dítě udělá:
„Jdi do koupelny.“ Počkáme, až dítě do koupelny dojde.
„Rozsviť si.“ Dítě si rozsvítí.“
„Pusť si vodu.“ Pustí si vodu.
„Umyj si ruce.“ Dítě to udělá.
„Zastav vodu“. Dítě vodu zastaví.
Naše děti se ve velkém množství informací nevyznají, ztratí se v nich. A svět se pro ně stává nesrozumitelným. A co dítě udělá? Zlobí se, vzteká se. Ale to není agresivita. Naše děti nejsou ze své podstaty agresivní. Jsou to velice laskavé, srdečné příjemné a milé bytosti. Tím, že se zlobí, dávají najevo, že je toho na ně příliš, že tomu nerozumí, nebo že vám nerozumí, popřípadě že okolí nerozumí jim. Vžijte se do situace, když vám někdo něco složitě přikazuje a vy tomu nerozumíte. Jste v pohodě? Já tedy nejsem. Když mi někdo něco nesrozumitelně přikazuje a tlačí mě do toho, nejsem schopná být vlídná. Nebo zmlknu, což se děje u našich dětí.
Důležité rovněž je, abychom na naše děti nemluvili rychle a dali jim dostatek času, než zformulují to, co by chtěly sdělit. Asistentky, které pracují s dětmi ve škole, by měly být vzdělané a absolvovat různé semináře, které se týkají samotné diagnózy dítěte, s nímž pracují. Pokud necháme dítě pracovat s asistentkou, která není ochotná nebo schopná se vzdělávat a která nerozumí problémům dítěte, tak dítě trpí, vnitřně se trápí. Předpokladem úspěšného rozvoje dítěte je trpělivost, laskavost a čas, úmysl a snaha dítěti pomoci. Porozumění dítěti vychází směrem ze srdce k rozumu. Každá diagnóza, ba každé dítě vyžaduje individuální přístup. Jiný je přístup k dítěti s trizomií 21, jiný k dítěti s autismem, s mozkovou obrnou, s nějakou dysfunkcí… Každé dítě za to stojí, abychom mu pomohli.
Naše děti například nerozumějí ironii, prostě ji nechápou, neboť ironický humor obsahuje dvojsmysly. Ironie je nejednoznačná mnohdy i pro nás, nevíme jistě, jak to ten člověk myslí. Mluvme na naše děti srozumitelně, jasně, aby se orientovaly. Teď by ráda předala slovo Jirkovi.
Jiří Šedý: Rád bych vám něco řekl o mém malování.
Já jsem začal malovat asi od půl roku. Na to si samozřejmě nepamatuji. Ale podle vyprávění mých rodičů a blízkých lidí jsme, já a moje sestra, začali malovat hodně brzy.
Leonka, moje sestra, se nestala malířkou. Ale proto, že jsme měli možnost vnímat a pozorovat svět a jeho zákonitosti již od mala, Leonka vystudovala matematiku a fyziku, což jsou přírodní vědy. U mě maminka zjistila, že mám velký cit pro barvy. Když budete pozorovat vaše děti, poznáte, že snad každý můj kamarád se stejným obdarováním má zvýšený cit pro barvy. A v tom je základ mé tvorby. Asi mám nějaký talent, ale věřte nevěřte, mně pomáhá Pán Bůh. Lidé tomu často opravdu nevěří. On mi dává do ruky štětec a barvy. On mi pomáhá při volbě námětů a slov v mé literární činnosti. Tak to je.
No a potom moje maminka. Moudrá a citlivá bytost, její nekonečná trpělivost, nápaditost, láska, její hledání cest, jak mi pomoci v uskutečnění mých snů, tužeb a nápadů. A že jich opravdu není málo.“
Vlasta Šedá: Přejdu teď k alternativním výtvarným technikám. Jak Jiřík zmínil, moje děti začaly malovat od půl roku. Není to přehnané. Samozřejmě nemalovaly barvami, ale tím, s čím se setkávaly dnes a denně, a to jsou potraviny.
Důležité je, abychom si uvědomili, že všechno to, co se učíme, má trvalejší hodnotu, když to poznáváme všemi smysly. Vzpomeňte si na to, když jste ve škole, např. ve fyzice, dělali nějaký pokus a něco si vyzkoušeli, ověřili, viděli jste to, nebo cítili (např. zápach síry), tedy vnímali jste to více smysly, že si to pamatujete dodneška. Pan/paní učitel/ka použil k výuce, kromě pouhého slovního vysvětlení, ještě něco jiného, konkrétního. Ze školy jsme zvyklí na to, že informace našim dětem nebo školní vědomosti se předávají frontální metodou. (Frontální výuka probíhá především formou vyprávění, výkladu, vysvětlování nebo přednášky. Slovní projev vyučující doplňuje zápisem na tabuli, demonstrací obrazů nebo fotografií. Informace předává hromadně a usměrňuje a kontroluje aktivitu žáků.) To znamená, že děti vnímají učivo především ušima (sluchem) a očima (zrakem). My však máme smyslů pět, a z toho jsem vycházela. A to jsem ještě nevěděla, že Jiřík má Downův syndrom. To jsme se dověděli, až když mu bylo patnáct měsíců. Od počátku jsem obě naše děti, Leonku i Jiříka, chtěla rozvíjet tak, aby poznávaly každou skutečnost všemi smysly. To znamená, ne jenom zrakem a sluchem, ale také čichem (vnímat vůně, zápachy), chutí (různé druhy: slaná, sladká, kyselá hořká) a hmatem (různé druhy povrchu, teplo, chlad). A na tom jsou alternativní výtvarné techniky založeny.
V šesti měsících mohou děti konzumovat nejen mateřské mléko, ale může se přidat ovoce, např. banány apod. Co jsme tedy dělali? Malovali jsme potravinami na talířky. Důležité v tomto věku je, aby si děti uvědomily, že v tomto oblečení a tady u stolu konzumují jídlo, a na jiném místě a v jiném oblečení malují.
Když byly děti starší, začali jsme používat věci, které byly na dosah. Když jsem zjistila, že si už věci nestrkají do pusinky, začali jsme používat lehké barvy (které nesměly ochutnávat). Do těchto barev jsme kapali potravinářské vůně, které se kapou do dortů. Nebo jsme do vody míchali potravinářské barvy. Od jednoho roku jsme si vyráběli barvy sami, právě z těch potravinářských barev. Co bylo důležité? Nemalovat štětcem ani žádnou jinou pomůckou. Nejlepší bylo malovat rukama. Oběma rukama, ne pouze jednou. Nervová zakončení na dlaních působí i na rozvoj mozku. Teplé a chladné barvy se děti učily vnímat tím, že červenou barvu, která je teplá, jsem ohřála a modrou, která je studená, ochladila. Tak si děti přirozeně rozvíjejí čelní mozkový lalok, v němž je Brocovo centrum řeči, které se věnuje tvorbě samotné řeči, a Wernickeovo centrum, které zabezpečuje porozumění mluvenému slovu. Hlavním cílem tedy není malování jako takové, ale co nejvíce rozvíjet centrum myšlení, onu korunu mozku.
Přinesla jsem vám ukázat nafocené výkresy, určené pro děti nejen s trizomií 21, ale s různým druhem postižení. Pracuji také se starými lidmi, kteří jsou velmi vděční za to, že mohou pořád něco dělat, vytvářet, a tím zpomalovat proces stárnutí.
Využívala jsem věci, které naše děti obklopovaly. Pracovali jsme s přírodninami. Krásně se pracuje se sněhem, s ledem, s kůrou ze stromů, s květinami, s pískem… Záleží na nápaditosti. Děti to velmi baví, ale ne na dlouho. Dobré je pracovat po krátkých chvilkách. Náš Jirka nechtěl kreslit pastelkami a odmítal používat fixy. Přemýšlela jsem, proč Jirka nechce kreslit, když jsem ho k tomu vedla od prvopočátku. Proč nechtěl používat tyto pomůcky? Bylo to proto, že zanechávaly slabou stopu. Většina dětí s trizomií 21 má zvýšený smysl pro barvy, intenzívně vnímají odstíny barev. Pastelky je neuspokojují. Jirka neuměl například namalovat na požádání kočičku, nechtěl malovat postavy. Neměl o to zájem. Bavilo ho malovat rukama a předměty, které zanechávají silnou barevnou stopu. A takové tvoření barvou ho naplňovalo a uspokojovalo. Již ve třech letech Jiřík znal a uměl pojmenovat základní a doplňkové barvy. Vždycky se ptal, jaká je to barva, a za chvilku to uměl. A tvořil. Jaká barva vznikne z červené a žluté? Oranžová. A v tom okamžiku ho to uchvátilo a nesmírně bavilo. A šlo mu to. První Jirkovy výtvory, které maloval, nebyly konkrétní předměty. Nyní je dokáže namalovat (například krásného koně), ale tehdy to neuměl. Jirka je rozvíjen téměř padesát let. Ale teprve takových dvacet, možná třicet let se to zúročuje. Když se podíváte na Jirkův první kalendář a letošní, vidíte ohromný posun, a v něm tu trpělivost.
Alternativní výtvarné techniky jsou stavěny tak, aby rozvíjely korunu mozku: myšlení, poznávání, pozornost, paměť, představivost. Když jsem pozorovala vaše děti, tak to je přesně náš Jirka. Ten také pořád někde lítal, někam padal, někde něco zjišťoval. Například zkoumal, jak žijí včely. Jeho sestřička Leonka, která je starší jen o patnáct měsíců, mu na jeho otázku „Jak bydlej včely?“ odpověděla tak trochu s ironií: „Víš co? V tom úlu mají včeličky televizi a mají tam i křesla.“ Kousek od nás měl soused úl. A Jirka chtěl vidět, jakouže televizi v něm ty včeličky mají. Vyvodil si, že malinkaté včeličky musí mít malinkaté televize. No… a co udělal? Utekl mně k sousedovi a zašťoural do toho úlu… a během chvilinky utíkal a nad ním roj včel, který mu nad hlavou tvořil oblak. Včely ho do hlavy pořádně poštípaly, a mě taky. Vběhli jsme do chaty, kde jsem ty včely musela zlikvidovat, a hurá s Jirkou do nemocnice. Naštěstí to tenkrát dopadlo dobře. Jirka byl velmi zvídavý už v předškolním věku, a tak moc chtěl všemu přijít na kloub, až to bylo někdy nebezpečné. V té době už sám přemýšlel. Jeho samotného napadlo, že by se tam chtěl podívat a zjistit to. Ne že by apaticky čekal, až mu někdo řekne, co má dělat.
Důležité je, abychom rozvíjeli myšlení dítěte pomocí činností tak, aby se začínalo od jednoduchého, od nějakého počátku, a postupovalo se ke složitému, až k samostatnému myšlení, k samostatné činnosti nebo tvorbě. Malování potravinami nebylo ještě malováním v pravém smyslu slova, ale byla to činnost, prostřednictvím níž jsem Jirku rozvíjela.
Dnes nebudeme malovat potravinami, protože vaše děti jsou už větší. Začneme malovat tím, co Jirku charakterizuje, a to jsou ty bublinky. Jirka maluje molitanovými válečky. Nyní však maluje také štětcem, ale začínal molitanovými válečky. Ukážeme vám, jaké volit barvy a jakým způsobem se dají zpracovat. Postupuje se od malého počtu barev k většímu. Dětem nenabízíme hned velké množství barev, ale necháme jim barvy si vybrat, nejprve ze dvou. Kdybychom dítěti dali barev víc, vytvořilo by barvu nepěknou, neurčitou.
Základní barvy jsou: červená, modrá, žlutá, zelená. Když smícháme barvu žlutou a modrou, vznikne z ní zelená. Tak se rozvíjí představivost. Děti si to nejprve zkusí, a pak už dopředu vědí, představí si a vnitřním zrakem vidí, jaká barva vznikne. Důležité je, nechtít hned po dítěti, aby namalovalo něco konkrétního. „Namaluj mi to a to.“ To ne. Neříkejme dítěti: „Budeme malovat“, ale: „Budeme si hrát s barvou.“ Když dítěti řekneme, že si budeme hrát, znamená to pro něj něco jiného, než když mu řekneme, že budeme malovat. Důležité je používat správnou terminologii, abychom dítě nalákali. Děti to ze začátku budou blokovat: „Mně se nechce, mě to nebaví…“ A jsou též děti, které s barvou pracovat nechtějí vůbec. Co udělá maminka? Vezme houbičku do ruky a položí ruku dítěte na tu svou … a začne malovat. Takže maminka pracuje, dítě manipuluje maminčinou rukou. To děti velmi baví. Když dítě nechce, tak ho maminka vyzve: „Pojď, pomůžeš mi? Chtěla bych, aby tys mi pomohl.“ Maminka vezme houbičku, drží ji a dítě s maminčinou rukou maluje. Později se pokusí malovat samo. Najít k dítěti správnou cestu, to chvilku trvá. V žádném případě tuto činnost dítěti nevnucujeme. „Nechceš? To nevadí. Tak já si budu malovat sama. Klidně. Takhle si budu malovat …“ A to dítě je zvědavé. Za chvíli přijde a bude to chtít taky zkusit. Konečným cílem je zapojit do malování co nejvíce smyslů. Zapojit jich co nejvíce do všeho, co dítě učíte. I když to nejde, tak to nevzdat, nepropadnout pohodlnosti, chvilku o tom popřemýšlet. Postupně vás začne napadat, že by se dalo udělat tohle a tohle, a jakým způsobem. Alternativní výtvarné techniky nerozvíjejí jen dítě, rozvíjejí také vás, rodiče. Sami budete mít radost, že se vám podařil najít nějaký způsob, který bude uspokojovat i vás. Dneska, když mě přepadne nějaký splín, co udělám? Vezmu si kus papíru a barvy. Mně to pomáhá, odblokuje, získávám odstup od problému. Je to něco podobného jako arteterapie.
Při malování dochází ke vzájemnému působení: rodiče na dítě a dítěte na rodiče. Například kapete barvu na papír, ale přitom nejste potichu, vyslovujete zřetelně citoslovce: „Kap, kap, kap… Ťap, ťap, ťap…“ Pomocí jednoduchých zvukomalebných citoslovcí začínáme rozvíjet řeč. Citoslovci doprovázíte také dítě, když samo začne na papír kapat barvu. Barvami vytváříte barevné stopy a doprovázíte je zvukem, krátkými slovy.
Později tvoříme krátké věty, a pak následují krátké příběhy, které k tomu vypravujete. Když už je dítě starší, vezmete si třeba červenou barvu a začnete při práci s touto barvou vypravovat krátký příběh: „Tááák, byla jednou jedna Červená Karkulka, která…“ Tím dítěti začínáte prodlužovat pozornost, tu mají naše děti oslabenou a potřebují ji trénovat. Anebo budete malovat zelenou barvou: „Tady na tom místě žil byl jeden vodník a jmenoval se… A jak se jmenoval ten vodník, co myslíš?“ Tím dítě navíc vtáhnete do příběhu a rozvíjíte jeho představivost a fantazii. Malování by mělo mít nějaký příběh. Náš Jirka tak krásně píše i proto, že jsme tyto jednotlivé krátké příběhy spolu vymýšleli. Nebo jsme si někdy jen lehli do trávy a pozorovali jsme, jak se vlní a tvoří nejrůznější odstíny, a k tomu vlnění jsme vypravovali příběh. Záleží na fantazii každého z vás.
A jak Jirka přišel k molitanovým válečkům, jimiž maluje? Malovali jsme vším možným. Štětec Jirka dlouho nepoužíval, dospěl k němu až později. Jednou jsme byli na Moravě, kam nás pozvaly malérečky, abychom se podívali, jak zdobí hrnečky. Jirka si všiml velké hromady molitanových válečků, jimiž se prokládají při balení hotové hrnečky, aby se při transportu nerozbily. Chvilku pozoroval, jak malérečky malují, a najednou zmizel. Stál u hromady válečků a přemýšlel. „Jirko, co tě na těch válečcích tak zajímá?“ ptala jsem se. Nadšeně odpověděl: „Mamko, to by bylo! S tím by se malovalo!“ Nechápala jsem, a bylo mi trapně, protože mi to připadalo vůči malérečkám takové neslušné. Jeden pán se Jirky zeptal: „Tobě se ty válečky líbí? Víš co? Já ti je dám!“ Vzal velkou tašku a po okraj ji nacpal těmi válečky.
Cestou domů jsem byla k Jirkovi ironická. „Co s nimi budeš dělat? Budeš jimi tiskat jako razítky na poště?“ Ale Jirka už to měl v hlavě dokonale promyšlené. „Já ti ukážu, jak si to představuju.“ Takže když jsme přišli domů, Jirka vzal jeden váleček… a začal tvořit. Musela jsem se mu omluvit, protože způsob, jakým začal malovat, mě vůbec nenapadl. „Vidíš, jak ty to máš v hlavě srovnané, a já to srovnané nemám.“
A to byla právě ta nedůvěra v naše děti. My jim nedůvěřujeme. My si pořád myslíme, že jsme ti chytří, kteří jim předávají znalosti a moudrost, a ony že nás musí v každém případě následovat. Ale co je to moudrost? Naše děti nás v moudrosti mnohdy předčí. A o tom se přesvědčíte, jak vám budou dorůstat. Když je budete vnímat, tak zjistíte, že když jim dáte důvěru, že vás budou tímto způsobem ovlivňovat.
Jirka na počátku vybarvoval celou plochu, a do toho pak něco namaloval, aby ten prostor jaksi „přeťal“. Mně už začalo připadat, že je to pořád stejné, ale nechali jsme ho a nezasahovali jsme mu do jeho tvorby. Až potom nás navštívil malíř Jiří Vydra a říkal mu: „Jiříku, nechtěl bys zkusit dělat jenom část plochy? A do té zbývající zkusit něco nakreslit? Nebo namalovat?“ A ke mně se obrátil s otázkou: „Proč mu nekoupíš olejové barvy? Proč má pořád jen ty temperové?“ Já jsem Jirkovi tehdy nedůvěřovala. Odpovídala jsem: „Já si myslím, že Jirka…“ A pan Vydra na to reagoval: „Ale Vlasto, co si myslíš ty, to si určitě nemyslí Jirka.“ A zatáhl nás do prodejny s olejovými barvami. „Koupíš mu tuhle, tuhle a tuhle barvu… olejovou.“ Olejové barvy jsou drahé. Zaplatila jsem je a pomyslila si: no, uvidíme. Jak moc jsem Jirku tenkrát podcenila! Jirka začal od té doby plochu vybarvovat už jen z části a druhou část nechával volnou. A začal sám od sebe malovat štětcem. Do té doby štětec odmítal, předtím maloval prstem.
Technika, kterou vám s Jirkou ukážeme, není určující pro všechny. Nechte své děti, aby si zvolily svoji techniku, kterou budou tvořit. My vám ukážeme jeden způsob, ale to neznamená, že je to ten jediný a pravý, že všechny dětí musí tímto způsobem malovat. Ale je dobré vyzkoušet i jinou techniku než tu zaběhnutou, která je pro děti už stereotypní a která je nikam neposouvá. Umožněme dětem, aby mohly pokročit, pokročit se ve svém tvoření. Když my něco neumíme, neznamená to, že to nebude umět naše dítě. Já například neumím nakreslit konkrétní věc, postavu, zvíře, ale umím velice hezky vnímat barvy. Proč bych toto nepředala Jirkovi? A neumožnila mu, aby si pak tu svou cestu našel sám? Když jsou děti malé, je potřeba, abyste je motivovali a někam vedli. Ale když jsou starší, ony si samy cestu najdou. Potřebují pociťovat na své cestě radost z tvorby, zažívat úspěch, a tak posilovat svoje sebevědomí, svoji sebedůvěru.
Jirku bych nedala do učení k žádnému malíři, protože by mu zkazil jeho osobitou techniku. Všimla jsem si toho už u malíře Vydry, když začal Jirku vést: „To musíš takhle a takhle…“ A Jirka na to reagoval: „To teda nemusím… ani mě nenapadne.“ Pan Vydra mu řekl: „S tebou není žádná řeč. Tak ty si maluj, jak chceš. A uspořádáme společnou výstavu.“ Už spolu nemalovali, protože ho Jirka neposlouchal. Malíř Vydra měl představu, že on malovat umí, a Jirka že malovat neumí, a že ho to musí naučit.
Buďme k sobě upřímní. Teď řeknu něco, co se vám nebude líbit. Mně se to taky nelíbí, když to vyslovuju. Vy si myslíte, že jste moudří, oproti vašim dětem. To v žádném případě není pravda. Vy jste zkušenější, ale nejste moudřejší než ony. To mohu říct opravdu i sama za sebe, protože vím, o čem mluvím. Také jsem si myslela, že jsem chytřejší a moudřejší, že mohu Jirkovi do všeho nějakým způsobem mluvit a zasahovat. Ale naštěstí je Jirka dobře vychovaný a upřímný, říká věci na rovinu. Často diskutuje s tatínkem (neříkám tomu hádka). Oni spolu skutečně diskutují a Jirka dokáže tatínkovi říct: „Taťko, v tomhle ale nemáš pravdu.“ A mnohdy se přesvědčíme, že to tak je. A tuto důvěru musíte vašim dětem dát. Vy jste povinni jim tuto důvěru dát. Pokud jim tuto důvěru, tuto víru v jejich schopnosti, nedáte, budete snižovat jejich sebevědomí. To, že nic moc nedokážou, to slyší ze všech stran. Naše společnost není vedená k tomu, aby naše děti přijímala, tolerovala a respektovala. Jedním z důvodů je rovněž to, že naše děti se někdy nechovají, jak by se chovat měly a mohly. Naše děti mohou být kultivované, a dá se toho dosáhnout i bez drilu a bez trestů; laskavě, trpělivě, ale s důsledností. Nedopusťte, aby někdo k vašemu dítěti přistupoval s drilem nebo s trestem za to, že něco neumí, nechápe, nedokáže.
Když vaše děti budou dostatečně sebevědomé, dokážou hodně, dokonce víc, než dokážou děti bez handicapu. Dnes mohu s čistým svědomí říct, že vím, že Jirka není jiný než většina dětí s trizomií 21, ale že předčí mnoho dětí bez postižení, svým chováním, jednáním a moudrostí. Z každého dítěte nebude malíř, ale každé dítě se někde projeví: ve hře na hudební nástroje, v jedinečně krásných pohybech při tanci, ve sportu, při jízdě na koni, při fotografování, v herectví, ve spisovatelství – bývají autory krásných myšlenek, nad nimiž člověk musí jen žasnout… V každém dítěti je nějaký poklad, drahokam, a záleží na vás, jestli ho objevíte.
Když Pán Bůh někde ubere, jinde zase přidá. Ve stvořeném světě existuje rovnováha. Na jedné straně něco našim dětem nebylo dáno, bylo jim ubráno, něco chybí. Ale na druhé straně tam, kde jim něco chybí, tam zase něco přibývá. A my to musíme objevit. My jsme jejich rodiče, tímto způsobem jim musíme pomoci, aby naše děti mohly být sebevědomé a vyrovnané. Naše děti potřebují především moudrou maminku, jinak budou strádat.
Od chvíle, kdy se Jiřík narodil, jsem se začala vzdělávat. Nejprve jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole. Jak postupně nároky Jiříka rostly, uvědomila jsem si, že mu nestačím. Začala jsem studovat na Karlově univerzitě a dosáhla jsem jedenácti státních zkoušek. Proč? Mám je proto, že jsem potřebovala vědět. Tížilo mě, že jsem neuměla, neznala, nevěděla. Přečetla jsem mnoho literatury, ale musela jsem vybírat, hledat, neboť některá literatura je napsaná velmi jednostranně. Je však důležité slyšet různé názory, vnímat pohledy z vícero stran, z různých úhlů. Díky své rodině i díky Jiříkovi jsem mohla studovat, a zároveň chodit do práce. Jirku jsem však nezanedbávala. Fungovali jsme společně. Nacházela jsem pro sebe taková zaměstnání, aby tam Jiřík mohl být se mnou. Vždycky jsme byli spolu. Nechtěla jsem jít jen svou cestou, a Jiřík by zůstal někde sám. Nikdy to tak nebylo.
Také se potřebujete realizovat, nacházet zkušenosti a vědomosti, a přitom být s dítětem. Jak Jiřík říkal, my se hodně opíráme o Pána Boha. Hodně nám pomáhá, Jirkovi při malování i při psaní. Ale… člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže. Nemůžeme spoléhat na to, že to Pán Bůh udělá za nás. Musíme konat, a On pomůže, doplní.
„Důvěřuj Pánu Bohu. Pána Boha zajímá tvoje snaha a tvoje láska, počítá i tvoje pokusy. Spolehnout se můžeš jedině na Pána Boha. Spoléhej se na Pána Boha víc než na sebe. Ty jeď na plný plyn, a Pán Bůh doplní to ostatní. Udělej přirozený základ, Pán Bůh udělá nadpřirozenou nadstavbu.“ (P. Marián Kuffa)
Kontakt:
Spolek Trizomie 21
Hospodářská 163
143 00, Praha
IČO: 090 73 825
Tel.: +420 723 277 242
E-mail: spolek@trizomie21.cz