Kryštof Kaska

Michaela Kasková – Se srdcem na dlani

Náš syn Kryštof je nejmladší ze čtyř sourozenců. Tak jako předchozí děti byly pečlivě plánované, tak početí Kryštofa bylo jedním velkým překvapením, nehodou, náhodou nebo snad osudem…?

Zpočátku jsem ty dvě čárky na těhotenském testu obrečela, mít doma tři kluky mi přišlo už tak až dost. Ukončení těhotenství však pro mě z etických důvodů nepřipadalo v úvahu a také jsem si vzala do hlavy, že tohle dítě už konečně bude ta vysněná holčička!

A tak ne úplně milé překvapení vystřídalo krásné období těhotenství plné těšení na naše další děťátko. Všechno probíhalo v pořádku, genetické testy dopadly dle slov lékařky čítankově. Posledních pár týdnů se už se děťátku v břiše nedařilo, tak jak by mělo, proto se porod musel o měsíc uspíšit. Připadl na 30. listopad 2009, a i když se nakonec žádná holčička nekonala a byl to opět kluk, měli jsme obrovskou radost i z něj.

Kryštůfek byl zpočátku v inkubátoru a sestřičky mi ho nosily pouze na kojení. To se popravdě moc nedařilo a já si dodnes pamatuji, jak jsem se dívala do těch jeho lehce zešikmených očí a říkala mu: „Kdybych nevěděla, že všechny testy byly v pořádku, myslela bych si, že jsi snad downíček…“ Moje předtucha se naplnila o šest týdnů později, kdy jsme si z Genetu odnášeli zprávu o synově trizomii 21.

Další týdny a měsíce byly obdobím, na které se mi nevzpomíná příliš lehce. Doteď je mi líto všech promarněných dnů, kdy jsem při každičkém pohledu na Kryštůfka viděla především jeho diagnózu a neuměla se na něho dívat jako na naše děťátko zrozené z lásky. V této době plácání se v sebelítosti a strachu z budoucnosti jeho i naší mi byl největší oporou můj manžel a já jsem mu velmi vděčná za tu samozřejmost, s jakou ho přijal, i za tu shovívavost k mým počátečním náladám a pochybám, i za to, jak mě uměl usadit a postavit nohama zpátky na zem. Kdybych byla bývala věděla jen polovinu toho, co vím dnes, všechno to trápení bych si odpustila. Ale o tom to je, o té cestě, kterou člověk musí ujít, o těch zaškobrtnutích a pádech, o tom znovuvstání a odhodlání jít dál, o těch zkušenostech, které člověk cestou posbírá, a o lidech, které na té cestě potká.

A u těch lidí bych se chtěla pozastavit. Musím říct a nechci to zakřiknout, že právě na ně máme obrovské štěstí. Zhruba ve čtyřech měsících Kryštofova života jsme začali dojíždět do Prahy na pravidelná setkávání rodičů a dětí s Downovým syndromem, a jakkoli jsem se té první návštěvy obávala (co když tam uvidím jen samé zhroucené rodiče, jako jsem já?), byla pro mě nakonec velmi příjemnou vzpruhou a nadějí do budoucna. Z každého dalšího a dalšího setkávání jsem si odnášela cenné rady, inspirace a motivace do dalších dnů. A hlavně ta možnost sdílení svých starostí a zkušeností s lidmi, kteří jsou na „stejné lodi“, pro mě byla nedocenitelná. A je dodneška.

Velmi ráda vzpomínám na Kryštofovo školkové období, které trvalo čtyři roky. Měl veliké štěstí na paní učitelky, které dětem dávaly obrovský prostor, věřily jejich potenciálu a rozvíjely jej s nadšením, láskou a obrovským porozuměním pro jejich odlišnosti. Nic nebylo nemožné a Kryštof tam byl opravdu šťastný.

Období školkové vystřídalo období školní, a i tam Kryštofa nepřestala provázet jeho šťastná hvězda. Byl přijat do soukromé základní školy u nás v Jablonci nad Nisou mezi běžné děti, které mu jsou vzorem a přirozenou motivací k dalšímu sebezdokonalování se. Ve škole vládne přátelská atmosféra, děti tam jsou vedeny k přirozenému přijímání odlišností. Kryštof se vzdělává podle svého individuálního vzdělávacího plánu, ale pokud je ta možnost, pracuje s dětmi společně, aby se tak mohl cítit přirozenou součástí kolektivu a plnohodnotným členem týmu. Momentálně je Kryštof žákem čtvrté třídy a velmi důležitou osobou je pro něho jeho asistentka, která to s ním táhne už od první třídy, vzájemně si hezky sedli a je pro mě velkou radostí vidět a vědět, že to funguje dobře.

Dnes je Kryštofovi jedenáct let. Kdybych to naše společné žití měla nějak ohodnotit, rozhodně první mi vytane na mysli láska. Je to úžasně empatický kluk se srdcem na dlani a s rukou připravenou k pomoci. Vždycky neomylně vycítí, když někdo nemá zrovna svůj den, nemá rád emoční vypětí a vždy se to snaží nějak urovnat. Ta cesta, po které spolu v životě kráčíme, není vždy jednoduchá, ale myslím, že bychom se všichni v rodině shodli, že nám víc dala, než vzala. Za sebe mohu říci, že díky Kryštofovi jsem se naučila daleko větší trpělivosti a pokoře. Naučila jsem se více zpomalit, nestarat se tolik o vzdálenou budoucnost, ale víc žít dneškem, pro to, co je tady a teď, překážky zdolávat postupně, tak jak se staví do cesty, a „nehroutit“ se z těch, které jsou kilometry daleko. Kryštof nás naučil poznat hloubku našich charakterů a za to mu patří veliký dík.

---