Mariánka Kosíková

Renáta Kosíková – Boží dar

Mariánka se narodila se svým bratrem Albertem 8. 5. 2020, doma, stejně jako její dva starší sourozenci Julinka (6 let) a Staník (3,5 roku). Nyní je jí deset měsíců.

V září 2019 jsem zjistila, že jsem těhotná. Původně jsem v tomto těhotenství měla v úmyslu navštívit gynekologickou poradnu pouze dvakrát nebo třikrát, protože jsem věděla, že přemíra kontrol může těhotné ženě a jejímu miminku spíše ublížit nežli pomoci, ať už psychicky nebo fyzicky.

Moje plány se však zcela změnily po tom, co jsem poprvé navštívila gynekologa ve dvanáctém týdnu těhotenství a on mi oznámil, že čekáme dvojčata. I přesto, že se v tomto oboru pohybuji (jsem specialistka zpracování placenty, laktační poradkyně a dula), jsem o dvojčatech věděla velmi málo. Nakoupila jsem si literaturu, spojila se s maminkami dvojčat a začala studovat.

Už od počátku druhého trimestru těhotenství jsem začala cítit jemné a časté poslíčky během dne. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu, neboť i v minulých těhotenstvích jsem toto prožívala, i když až po dvacátém týdnu, ne od čtrnáctého. Kolem dvacátého týdne mi začalo být občas i nevolno. Ve dvacátém devátém týdnu jsem pro vážné problémy s trávením musela být hospitalizována v porodnici. Začala jsem vyhledávat rady zkušenějších, a díky jejich a Boží pomoci jsem vydržela do 40+0 týdne těhotenství.

Mariánka se narodila jako první a ihned po jejím narození nám naše porodní asistentka oznámila své podezření na trizomii 21. Bylo to pro nás velké překvapení, a navíc následoval i okamžitý převoz do porodnice kvůli kontrole jejího srdce. Tam jsme obě pobyly dva týdny, neboť Mariánka musela zůstat na JIP. Bohužel jsem po celý pobyt v nemocnici vnímala její diagnózu negativně. Byla jsem smutná, zklamaná, nevěděla jsem si rady. Kojení Mariánky bylo velmi těžké, v prostředí JIP skoro nemožné. I jako laktační poradkyně jsem si připadala bezradná. Domů jsme odcházely po odstranění sondičky s tím, že jsem jí podávala odstříkané mléko lahvičkou a snažila se ji kojit.

Doma se situace začala měnit. Zásadním způsobem mi pomohla návštěva laktační poradkyně. Také jsem Mariánku začala díky jedné známé z farnosti vnímat jako malý poklad. Napsala mi: Mk 9, 36-37. „Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: ´Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.´“

Zhruba za dalších čtrnáct dní jsme lahvičku zcela odstranily a na konci šestinedělí už jsem byla připravena vyrazit s dvojčaty ven. Mariánka přibývala pomaleji než Albert, ale celkově prospívala dobře. Několikrát jsme navštívily paní doktorku Matejičkovou a začaly chodit na kurzy kojeneckého plavání. Viděla jsem, že obojí Mariánce prospívá. Velkou láskou zahrnuje Mariánku celá rodina. Je to úžasná malá holčička a jsme velmi šťastní, že jsme ji od Pána Boha dostali.

---