Marek Guliš

Leona Gulišová – Jak je důležité míti Marečka

Vyzvedávám Marečka ze školky, běží ke mně přes šatnu a skáče mi do náruče. Užívám si to. Vždycky mě takto vítá, i kdybych pro něj přišla za hodinu, i když přijdu a je ve školce poslední, i když mě pak přemlouvá, že chce ještě zůstat. Ta radost, že mě vidí, je úžasná. Cizí tatínek vedle mě situaci komentuje slovy „takhle se má vítat!“ směrem na svého syna, který stojí ve dveřích a vyjednává další čas ve školce či cokoliv jiného, ale tatínkovi neřekl ani „ahoj“.

A to je vlastně to zásadní, co je na Marečkovi jiného kromě chromozomu navíc. Je navíc láskyplný. Už jako malé miminko byl úžasný, hodně spal, dokázal se sám zabavit, nevyžadoval pozornost, ale naopak, když se mu jí dostalo, užíval si jí. Zvládala jsem s ním pracovat, sportovat, potkávat se s přáteli. Od dvou a půl roku chodí do školky, kterou zvládl na první dobrou, hned druhý den na celý den. Učitelky v MŠ si ho zamilovávají a děti ho mají rády. Stává se mi, že jdu s Marečkem do školky nebo ze školky a holčička nebo chlapeček upozorňuje svou maminku: „Mami, to je Mareček!“ Což je jako pohlazení, jako bych si vedla malou celebritu.

A pak si vzpomenu na lidi, doktory, spolky, které mají za to, že takové dítě, dítě s Downovým syndromem, by se nemělo narodit, že snad je zátěží pro rodinu, pro společnost. A je mi do pláče. Jak si někdo může myslet, že má právo rozhodovat o osudu jiného.

Mareček se narodil po pohodovém těhotenství. Měsíc před porodem jsem ještě běhala, den před porodem pracovala. Mareček se narodil o měsíc dřív, ale plně životaschopný. Chtěl žít a já jsem tak šťastná, že ho mám. Nikdy neudělal nic, kdy bych jen myšlenkou zaváhala, že by mi bylo líp bez něj. A zátěž pro společnost? Nedovedu spočítat, kolik úsměvů vyloudil svým úsměvem, v metru, na ulici, v obchodě. Jen se usměje a lidi se usmívají na něj zpět. Nedělá rozdíly a usmívá se na staré babky, mladé holky, kluky, pány, všechny. Chtěla bych vidět ty, co mají pocit, že dítě s DS je zátěží pro společnost, kolik oni vyloudili úsměvů na tvářích úplně cizích lidí.

Když byly Marečkovi tři roky, narodil se mu bráška Albertek. Mareček ho přivítal s velikou láskou, přestože byl v té době mentálně třeba na dva roky, takže by se dalo čekat, že bude na miminko žárlit. Nestalo se tak ani jednou, vždy ho chtěl chovat, měnit plínku, starat se. A i dnes ho vítá dřív než mě. Je to jeho Bertíček, bráška. Koukám se na ně, jak si hrajou, blbnou a smějí se, a zase se dojímám, jaké to mám vlastně štěstí. Samozřejmě nevím, jaký bude náš další osud. Máme za sebou náročné období odplenkování, které trvalo skoro rok. Ale zvládli jsme to a věřím, že zvládneme vše! Když jsem čekala Marečka, přála jsem si chlapečka s modrýma očima, který mě bude milovat nade vše. A to se mi splnilo. Další požadavky nemám. Jsem šťastná, když on je šťastný, a těším se na naše budoucí pokroky. Věřím v Marečka a jeho budoucí samostatnost. Věřím, že se o mě ve stáří postará. Možná jsem naivní, ale zatím nám vše vychází, tak proč si nevěřit.

---