Vojta Kvapil

Petra Kvapilová – Sluníčko Vojtíšek

Vojtíšek je naše první dítě. Moc jsme se na miminko těšili a říkali si, jaké bude mít oči, komu se bude víc podobat atd. Těhotenství s Vojtíškem probíhalo naprosto v pořádku, jen nám bylo řečeno, že je maličký. „Aspoň se mi bude dobře rodit,“ říkala jsem si. Jenže pak jsem se šla ve 36. týdnu těhotenství zaregistrovat do porodnice…

A to, co nastalo, bylo pro mě jako prvorodičku naprosto šílené: „Vojtík musí okamžitě ven. Je droboučký, máte málo plodové vody a srdíčko nebije dobře.“ Strach jsem měla obrovský. Vojtíšek byl opravdu drobeček, 1710 g a 42 cm. Ten den nám pediatrička sdělila podezření na Downův syndrom a podezření na šelest nebo nějakou vrozenou vadu srdíčka. Druhý den nám lékař oznámil, že Vojtík má komplikovanou srdeční vadu, kterou mívají děti s Downovým syndromem.

Následoval okamžitý převoz do motolské nemocnice, kde nám potvrdili vrozenou vadu srdce a byly provedeny genetické testy. Byl to jeden šok za druhým a my jsme se z něho nějakou dobu vzpamatovávali. Ale hned od první chvíle, co jsme Vojtíška s manželem uviděli, jsme věděli, že je to náš brouček a že ho za nic na světě nedáme. V Motole k nám byli lékaři velmi vstřícní, pověděli nám o spolku pro rodiny s dětmi s Downovým syndromem. Uklidňovali nás, že i když to teď vypadá jinak, tak se nám narodilo dítě, které nám bude dělat velikou radost. Také nám jedna paní doktorka řekla: „Buďte rádi, že máte dítě, které má jen Downův syndrom. Některé děti, které mi sem chodí, jsou na tom mnohem hůř.“  Tehdy to pro nás bylo těžké, ale měla pravdu.

Brzy jsem navštívila setkání rodin s dětmi s Downovým syndromem, a to mi hodně otevřelo oči. Viděla jsem, že se všechny děti smějí, mluví, chodí, umí jíst, pít, jsou samostatné a rodiny jsou šťastné. Tenkrát mi spadl kámen ze srdce.

Od Vojtíkových tří měsíců jsme začali jezdit na Bobath terapii a orofaciální regulační terapii. A pokroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Obzvlášť po operaci srdce, která proběhla, když bylo Vojtíkovi půl roku. To pak nastala veliká změna, a po nějaké době zase velký posun dopředu. Rehabilitace navštěvujeme stále. Od jednoho roku jsme jezdili i na hipoterapii, zprvu ambulantně. Nyní se dvakrát ročně účastníme hiporehabilitačního pobytu, který Vojtovi opravdu moc prospívá, již na pobytu dělá velké pokroky. Od jeho tří let také chodíme na logopedii.

Díky tomu všemu se Vojta velmi dobře rozvíjí. Nyní je však pro něj velkým tahounem i jeho sestřička. Té jsou dva roky, moc hezky mluví a pořád Vojtovi něco povídá. Pomáhá mu a opravuje ho. Když si spolu hrají na obchod, často mu říká: „Vojto, řekni to správně: to je pomeranč.“ Vojta se snaží, ale zatím nemluví tak dobře jako ona. Od té doby, co užívá kvalitní rybí olej, v mluvení pokročil. Už složí i „větu“: „Mámo, dej, Vojta.“ To znamená: „Mámo, dej to Vojtovi.“ Nebo: „Mámo, Vojta nápad čokoláda.“ To před pěti měsíci bylo ještě nereálné. Řekl jen: „Máma čokoláda.“ A tím to haslo.

Vojtíšek je sice tvrdohlavý, ale jinak je to smějící se a mazlivý kulíšek. Opravdu rád se objímá. Ale umí se i naštvat, třeba když mu něco zakážu, nebo když mu řeknu, že už s hraním končíme a jdeme jíst. Občas se i urazí, ale za chvilku je z něho zase usměvavý človíček. Od malička miluje knížky. Máme doma již slušně vybavenou knihovnu. Když si Vojtíšek čte sám, krásně doplňuje slova, opakuje říkanky, zpívá písničky. Taky miluje vodu. Jak ve vaně, tak v létě v bazénu by mohl trávit celé hodiny. Rád zahradničí a občas je Vojtova péče tak veliká, že to odnesou kytičky i zelenina, ale to nevadí, hlavně že je spokojený.

Vojta nám dělá radost a je naše sluníčko. Jsme s manželem hrdí rodiče a od té doby, co ho máme, vidíme svět jinýma očima.

• 

• 

• 

---