Klárka Vrbková

Jitka Vrbková – Klárinka

Když se Klárinka narodila a doktoři nám oznámili diagnózu, o níž jsme neměli tušení – tedy Downův syndrom, projely mnou různé pocity v poměrně rychlém sledu.

První pocit: takové dítě nechci, dejte mi jiné! Hned poté: jaká jsi strašná matka, že tě vůbec napadne něco takového? Další pocit: jsme špatní a chybní rodiče, že jsme dali dítěti do výbavy chromozóm navíc, který jí bude celoživotně komplikovat život. Hned vzápětí: je to výzva, to mě baví! Něco jí nepůjde – ale možná jí půjde něco jiného! Jsem zvědavá, čeho všeho i přes svůj handicap dosáhne!

Připadají vám některé ty pocity hloupé? Ó jistě. Hloupé jsou dokonce úplně všechny. Ačkoli jsem po prvním týdnu ukotvila v tom nejméně hrozném – tedy v tom posledním, byla jsem pořád, jak se říká, „mimo“. Myslela jsem si, že budu bojovat, budu se snažit, udělám maximum, abych Klárinku toho co nejvíc naučila. Zapomněla jsem ale na jednu moc důležitou věc: ještě je tu i ona. Nebo lépe – je tu hlavně ona. Ona se svými představami, plány, odhodláním něco dělat, a něco jiného zase nedělat.

Trvalo mi tedy ještě pár let, než jsem přišla na to, že Klárka není můj projekt. Jestli se spolu budeme každý den tvrdě učit, abychom se přiblížily tomu, co umějí její vrstevníci bez handicapu, nebo jestli v ní budu rozvíjet něco, co je jejím bytostným talentem, to nezáleží jen na mně. Je to i její volba. A já jsem tu od toho, abych ji v tom podpořila.

Shodou okolností Klárinku baví přesně to, co mě: divadlo, tanec, hudba. To jsem si trochu oddychla, protože kdybych ji měla podporovat třeba ve fotbale, bylo by to pro mě jistě náročnější. Ale ani teď to není úplně snadné, protože vše chce dělat po svém – inu, zřejmě mi důsledně připomíná, že „není mým projektem“. Role se nám vlastně trochu obracejí – z původního plánu, že ji toho spoustu naučím, vyvstává na povrch, že toho bude muset spoustu naučit spíš ona mě. Např.:

1. Umění žít tady a teď a být šťastný jen pouhou přítomností ostatních lidí. (Klárka někdy jen sedí a s nadšením vyjmenovává, kdo všechno je s námi u stolu.)

2. Odhodlanost něco udělat a najít si k tomu vždy cestu. (Umí si sama poradit. Má chuť na bábovku? Najde talířek, největší nůž v kuchyni a jde si rozřezat bábovku. Hrníček je moc vysoko? Nevadí, vyleze tam. Ach ano, někdy je toto trochu problém…)

3. Pořádkumilovnost. (Víte, jak poznáme, že Klárka rozbila hrníček? Že najdeme v koši střepy… Klárka po sobě všechno uklízí. Přesně ví, kde má jaká věc doma své místo. Ráno se neprochází doma ještě hodinu v pyžamu jako většina ostatních členů domácnosti, ale sama se převleče. Ustele postel. Velmi ráda umývá podlahy.)

4. Trpělivost. (Ano, některé věci jí jdou obtížněji, ale má trpělivost v nich setrvat, dokud se to nepodaří. A tak třeba škrábe brambory a mrkve, ačkoli její starší brácha říká, že „to on neumí“.)

5. Módní styl. (Klárka je svá. Několikrát během dne mění svůj outfit. Kombinuje spoustu věcí dohromady, u nichž by se zdálo, že dohromady jít nemohou, ale jí to vždycky sluší.)

6. Výjimečný taneční talent. (Klárka již v roce a půl byla schopná sledovat Labutí jezero. Teď se stává tento balet samozřejmou součástí jejího života. Má to puštěné v pokoji a hodinu a půl u toho soustředěně tančí. Já mám za sebou mnoho let tanečního vzdělání, ale dívám se na pohyby jejích rukou a na celkovou emoční náplň a říkám si: Ne, to jsem já nikdy neuměla!)

7. Komediální talent. Citlivost. Empatie. A mnoho dalšího – to poté používá v životě i na jevišti. Hrála už v jedné inscenaci Divadla Aldente. Klárka je zkrátka osobnost jako každé z našich čtyř dětí. Stejně jako u ostatních dětí jen přihlížíme a jsme připraveni ji podpořit či zadržet, kdyby mířila špatně. Rozhodnutí je ale na ní. Stejně jako u dalších našich dětí doufáme, že najde životní náplň, práci, která ji baví, partnera nebo kamarádské vztahy, svůj vlastní domov a místo ve společnosti.

• 

• 

• 

• 

• 

---