Ať je vaše láska vždycky větší než vaše bolest

Radka Kliśová

Narození dítěte s trizomií 21 bývá přímým zásahem do srdce, jako šíp, který bolestivě proráží tvrdou slupku našeho já, našich představ a plánů. Najednou je všechno jinak. A pak přichází strach z neznámého, z budoucí námahy ve světě, který našimi dětmi bude nejspíš opovrhovat.

Ještě dříve, než jsme Bernadetku počali, mívala jsem několikrát zvláštní sen. Vnímala jsem nějaké děťátko za závěsem. Něžně ten závěs poodhrnulo a s jemnou naléhavostí, a přitom nesměle špitlo: „Přijdu k vám, jestli mě budete chtít.“ Ta něha byla tak přitažlivá, že nešlo odpovědět nic jiného než: „Ano, ano, chceme…“ Mnohokrát jsem si ten sen připomínala po narození Bernadetky, kdy jsem si v prvním okamžiku myslela, že došlo k nějakému nedorozumění. Měla jsem oči, a přesto jsem neviděla.

Naše dítě můžeme poznávat tehdy, když ho chceme opravdu vidět. A teprve pak začnou postupně opadávat šupiny z našich očí. Bez přijetí a bez nezištné lásky nebude naše dítě schopno odkrýt před námi své bohatství. A my bez té rány do srdce bychom jejich něhu nemohli vstřebat, protože by se od naší tvrdé slupky odrazila. Ne všichni ale tuto ránu do srdce potřebují, protože už mají dar tyto děti přijmout ihned, ba dokonce se jimi cítí vyznamenáni. Jejich srdce na to možná bylo připraveno jinou životní zkouškou.

Nositelé trizomie 21 přinášejí potenciál obrovského, my říkáme zlatého srdce. Připomínají nám onu zapomenutou, a někdy přímo potlačovanou přirozenou lidskost, která bez lásky rychle vysychá. Ony nebrání rozumem lásce, odpuštění, vděčnosti, aby přebývaly v jejich srdci.

„Tyto děti mají, a v tomto smyslu dávají světu něco, čeho se mu podstatně nedostává. Jsou součástí jeho terapie.“ (Jaroslav Šturma)

„Tyto děti se samy stávají učiteli, kteří nás dokonce nesmírně zahanbují. Kdyby někteří rodiče rozmazlených dětí mohli zakusit něžnost, vděčnost, přítulnost a zářící úsměv a radost oněch dětí s postižením, nakonec by jejich rodičům mohli i závidět. Ony brání svou existenci nikoliv silou svých paží, ale silou úsměvu, který vychází přímo ze srdce. Nikomu neubližují, nikoho neohrožují. Potřebují od svých rodičů zvýšenou péči, na kterou je možno se dívat jen jako na nežádoucí zátěž, nebo ji přijmout jako vzácnou příležitost prokázat svému dítěti bezvýhradnou lásku, ke které jsou rodiče svou lidskou přirozeností přímo disponováni.“ (Lubomír Štula)

• 

• 

Jiří Šedý je český spisovatel a malíř, který se narodil 2. července 1976 v Hlinsku v Čechách, jak sám říká, obdarovaný chromozomem navíc – diagnózou trizomie 21 (Downovým syndromem). Je autorem zatím čtrnácti jedinečných titulů. Svými knihami, které si sám ilustruje, vynáší tyto neocenitelné poklady svého nitra mezi nás, a tím zároveň vyjadřuje to, kým jsou i naše děti, a hlavně kým se mohou stát, jak jim umožnit, aby nám daly nahlédnout do svých srdcí. Když odhrneme ten pomyslný závěs opačným směrem a podíváme se za něj, ohromí nás skutečnost, že naše dítě nás totiž od prvního okamžiku bezpodmínečně přijalo … a že je teď řada na nás.

---