Jak se Anežka stala spisovatelkou

Irena Marušincová

Bylo nebylo, dvěma mladým lidem se narodilo děťátko – holčička. Nebyla to obyčejná holčička, (stejně jako každé jiné miminko) byla úžasná, jedinečná a neopakovatelná. Dostala jméno Anežka. Rodiče z ní byli nadšeni. Pokud zrovna nespinkala, povídali si s ní, zpívali jí, tančili s ní, četli jí z knížek. Anežka veškeré dění kolem sebe pozorovala svýma zvědavýma očima a nestačila se divit. Bylo toho kolem ní tolik, že úplně zapomněla, že by se pomalu měla začít otáčet na bříško, stavět se na kolínka nebo si sedat. Nechávala se s oblibou chovat, aby na vše kolem sebe dobře viděla, nebo ležela na zádičkách či na bříšku a pozorovala své okolí. Netrvalo dlouho a začala sama sahat po knížkách, ze kterých jí rodiče četli. Ležení na zádech mělo úžasnou výhodu – rukama se dala kniha pohodlně držet a zvednutýma nohama podpírat. To se to krásně četlo!

„Ale proč si číst jen pro sebe,“ pomyslela si jednoho dne, „vždyť naši mi čtou nahlas, tak já jim také něco přečtu!“ A tak začala roční Anežka číst svému okolí. Vůbec jí nevadilo, že jejímu jazyku nikdo nerozumí, četla procítěně a s velkou vervou, takže z melodie její řeči bylo jasné, že příběhy mají opravdu zajímavý děj. Své knížky neměla všude s sebou, ale hlas a pusinku ano, takže pokud zrovna nemohla předčítat, pouze vyprávěla. Když už se přece jenom dokázala posadit, bujaře při svých projevech gestikulovala rukama, aby svým slovům dodala patřičnou váhu. Ještě lépe se jí vyprávělo s ponožkou, tričkem nebo třeba stonkem korunovaným květem pampelišky v ruce. Takovými předměty se dá totiž úchvatně točit a příběhy pak dostanou zvláštní švunk.

Anežka postupně nejenže zdokonalovala svou vypravěčskou techniku, ale zdokonalovala se i v jazyce. Od své původní zpěvné a melodické hatmatilky postupně přešla na češtinu, a to češtinu velice vytříbenou. Jak by taky ne, když rodiče i prarodiče nejen jí, ale i jejím dvěma mladším sourozencům stále předčítali z různých knížek. Navíc zřejmě podědila jazykový cit a lásku k literatuře hned po několika členech rodiny. Jak bylo Anežčiným příběhům více a více rozumět, vyšlo najevo, že si příběhy nejen vymýšlí, ale také si opakuje, co slyšela z knih či filmů, co jí kdo vyprávěl a co se kdy událo. Jakýkoli námět dokázala a stále dokáže zpracovat z různých úhlů pohledů, zakomponovat ho do nejrůznějších příběhů. Vyšlo také najevo, že hrdiny drtivé většiny jejích příběhů jsou psi. Psi, kterých je obrovské množství, v němž se vyzná jen ona sama. Jsou různě příbuzensky provázaní, nechodí do školy, ale na tréninky a žijí ve Štěkansku, kde se mluví štěkanštinou (v Anežčině archivu je k dispozici několik slovníčků štěkanštiny). Navzdory tomu, že jsou to psi, prožívají stejné trable i radosti jako my lidé a mají nám toho hodně co říct.

Anežka rostla a rostla, až začala chodit do školy, kde se naučila psát. Číst, doopravdy číst, už uměla ve školce. Když už jí psaní nedělalo žádné velké potíže, napadlo její rodiče, že by své příběhy mohla začít psát, aby je mohli poznat i jiní lidé, než jen její blízcí, kterým je neustále vyprávěla. Její sourozenci se dokonce nabídli, že je budou psát za ni podle jejího vyprávění. Brzy od toho však upustili, protože to bylo moc zdlouhavé. A tak se Anežka jednoho dne odhodlala, vzala do ruky pero, otevřela krásný velký sešit a začala psát…

Irena Marušincová je Anežčinou maminkou.

---