Trochu něhy

Jiří Šedý

Útlá knížka „Trochu něhy“ s velmi skromným vzhledem a bez ilustrací, ale s velmi bohatým obsahem, v sobě skrývá tajemství jakéhosi počátku. Je vlastně druhou prvotinou. „Tato knížka mi dala dost práce, bylo to moje prakticky první opravdové tvoření.Vznikla v době, kdy jsem byl rozhodnutý, že se stanu spisovatelem a budu psát s určitým cílem a zaměřením. To rozhodnutí nebylo jenom moje rozhodnutí. Ve snu mi poradil Pán Bůh, ať tak konám. Tak jsem Ho poslechl, jako Ho poslouchám stále s velkou láskou a pokorou. Miluji Ho a On mi pomáhá. Bez Jeho pomoci bych to v žádném případě nezvládl. Povzbuzuje mě a často mi vkládá do pera i štětce nápady a  záměry a já je pouze uskutečňuji.“ (Jiří Šedý)

Zásadní Jirkovo rozhodnutí, tvořit a darovat krásu, pramení ze zkušenosti s osamělostí. Každý z nás je takovým uzlíčkem samoty … a touhy mít někoho svého, kdo by mu rozuměl a komu by také on rozuměl, s kým přebolí každý smutek. Všech osm příběhů dětských hrdinů uzavírá dobrý konec. Dítěti s postižením v povídkách však pomáhá na prvním místě nějaké zvířátko, také opuštěné, a teprve jaksi okrajově člověk. Proč asi? Naše děti zasahuje samota, a to i osamělost mezi lidmi, obzvlášť bolestně. Mnohdy stačí opravdu jen trochu něhy, a jejich tvář se v jednom okamžiku rozjasní jako sluníčko, které rozptýlí mraky. Při pohledu do očí našich dětí mi vždy vyvstane název jedné skvostné básně, vlastně báseň sama, která mluví o klíči k Lásce, bez níž lidské srdce zůstává nepokojné a osamělé.

Pokora

Jiří Wolker

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až obejmu se s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“

---