Dominčiny pohádky

Jiří Šedý

„Vím, že můj svět je trošičku jiný než svět ostatních lidí. Ale nechávám vás do něho nahlédnout, moji milí přátelé, nepohrdněte mým darem. Natáhněte po něm ruku a přitiskněte ho k srdci. A bude vám dobře, i když vám bude smutno a svět se někdy začerní.“ (Jiří Šedý)

• 

• 

• 

Tato slova uzavírají až poetické zosobnění Božího stvoření, jazykem dětem srozumitelným, něžným, a nevšedně košatým, vystupujícím z ticha čistého srdce. Kapitolky, věnované nejen Dominičce… a nejen dětem, se zdají být kratinké, ale obsahují vše, bez jediného zbytečného slova navíc. Začínají sluncem a nebeskou oblohou, jemně procházejí neživou a pak živou přírodou, v níž si autor všímá i těch nejmenších a nejslabších tvorečků, … a končí lidskou bytostí.

Jirkova láska k přerozmanité přírodě se však u ní nezastavuje, protože vnímá Tvůrce oné dokonalosti a úchvatné harmonie. Má dar vidět ji jakoby neporušenou, jako pramen touhy po nezištné lásce, kterou je obklopen ve své rodině.

Naše děti nás nechtějí přizpůsobit sobě. Pozvání do jejich světa je tichounké jako vánek. Ztišme se a nechávejme se obdarovat jejich vzácnou a pravdivou duší. Chraňme jejich křehkou čistotu, neboť ona chrání zase nás.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---