Mirek Sklenář

Hana Sklenářová – Kouzelný telefon

Náš příběh vypráví o tom, „jak nám zazvonil kouzelný telefon“. Byli jsme s manželem pěstouni na přechodnou dobu, to znamená, že jsme pečovali o děti, které nemají štěstí vyrůstat ve své rodině. Péče trvá do doby, než se jim vyřeší jejich situace, a mohou jít buď zpět do své biologické rodiny, nebo do adopce, nebo do dlouhodobé pěstounské péče. Po třinácti měsících péče o holčičku, pro niž se našla úžasná adoptivní rodina, jsme čekali na telefon, které dítko bude potřebovat naši pomoc. Po telefonátech od OSPODu, které později nevyšly, jsem už nemohla doma vydržet.

Naházela jsem pár věcí do batohu, zavolala manželovi do práce, že jedu na několik dní k rodičům. Při práci u nich na zahradě snad bude hlava myslet na něco jiného. Po hodině cesty se u rodičů převlékám do pracovního, beru hrábě a telefon, který má pohotovost, pokládám ke kůlně. Stejně nikdo volat nebude. Asi po dvaceti minutách zvoní telefon, volá OSPOD. S napětím telefon zvedám. Pracovnice OSPODu mi říká: „Měla bych pro vás čtrnáctidenního chlapečka, ale rozmyslete si, zda to zvládnete, chlapeček je postižený (Downův syndrom) a má další zdravotní komplikace, pravděpodobně po roce u vás, v pěstounské péči na přechodnou dobu, se pro něj nenajde rodina a bude muset stejně do ústavu. Zavolám vám za deset minut, jak jste se rozhodla.“ Já ji hned zarážím, že volat nemusí, že mám jasno. Přijedeme si pro něj. Cítím to tak, nebojím se, vím, že to zvládneme. Kdo ví, co bude za rok, třeba se někdo najde. Přeci mu nevezmu tu jedinou šanci. Volám to manželovi a oznamuji mým rodičům. Dám si u nich kávu a zase jedu. Musíme nachystat, co je potřeba (oblečky, kočárek, autosedačku, postýlku, přebalovací pult a mnoho dalšího). Moc se těším a přemýšlím, jaký bude. Podrobností moc nemám.

Později dostávám informace, kdy a kam si pro něj máme jet. S manželem bereme věci a autosedačku a vyrážíme do porodnice, kde nám oznámili, že se malému zhoršila žloutenka, že tam ještě pár dní musí zůstat. Seznámili nás se zdravotním stavem a šli jsme se na něj podívat. Ten malý uzlíček se zavřenýma očkama a v pruhovaných dupačkách spinkal, byl tak bezbranný. Dohodli jsme se, že tam budeme aspoň na dvě krmení a další den dorazím jen já a budu tam s ním. Manžel už musel do práce. Sestřička mi podává malého a miniaturní lahvičku. Malý otevřel oči a kouká, kdo ho to krmí, prý jsem první, na koho takhle kouká.

Po pár dnech si ho odvážíme domů. Drobek, co si přinesl pořádně naloženo, ale je to bojovník. Dnes mu jsou tři roky a je to pohodář s úsměvem na rtech. Dělá pokroky pomaleji, ale zato se z nich raduje a my s ním. Kdo zná děti s Downovým syndromem, ten ví, že to není postižení, ale dar. Tyto děti si zaslouží žít v rodině, a ne je hned odsuzovat k životu v ústavech. Mrzí mě, že i dnes je spousta lidí, kteří se na ně dívají skrz prsty. Život s nimi je o jiných hodnotách, prioritách, mnohem intenzivněji teď vnímáme, co je důležité.

Na začátku naší cesty pěstounské péče na přechodnou dobu jsem slyšela různé příběhy a říkala jsem si, že od nás žádné dítě do ústavu nepůjde. Doufala jsem, že to nebudeme muset řešit. Myslela jsem si, že všichni udělají maximum v zájmu dítěte.

Když bylo malému osm měsíců, řešilo se, co s ním bude, že mu nikoho nenašli. Rozhodli jsme se s manželem a dětmi, že ho neopustíme. Když jsem si představila, že bych mu měla zabalit věci a odvézt ho do kojeneckého ústavu, zamávat mu a nechat ho napospas lidem, kteří se u něho budou střídat a nikoho nebude zajímat, jak se bude rozvíjet, co s ním bude… Nikdo nebude vědět, co má rád a proč pláče… Zradili by ho jediní lidé, které zná… Nikdy bych se s tím nesmířila. Vím, že už by v ústavní péči byl celý život. Postupně jsme doma probírali, co to bude obnášet, že je to rozhodnutí na celý život. Děti nám byly oporou. Budeme se všichni snažit, aby byl co nejvíce samostatný a jednou mohl žít plnohodnotný život, jaký si zaslouží.

Myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí našeho života. Míra nám přináší mnoho radosti, jeho malé i velké pokroky nám obohacují všední dny. Více řešíme důležité věci, a ne malichernosti. Také se nám protřídili přátelé, ale získali jsme mnoho přátel mezi rodiči dětí s Downovým syndromem. Náš život je teď bohatší a nabízí další možnosti.

Smutné je, že se později dozvídáme, že existují pěstouni, kteří by se starali o děti s Downovým syndromem. Jsou i adoptivní rodiče. Přesto tyto děti, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat, končí v ústavech. Znám spoustu úžasných lidí, kteří se rozhodli dát dětem, které by vyrůstaly v dětských domovech, lásku a domov.

Chtěla bych zdůraznit i to, že v případě, kdy se rodina rozhodne, že se nemůže nebo nechce postarat o dítě s Downovým syndromem, je důležité, aby ji lékař a sociální pracovnice informovali o možnostech náhradní rodinné péče. Ústavní péče by měla být až krajním řešením. Děti s Downovým syndromem vyrůstající v rodině se běžně zapojují do společenského života a není potřeba je umísťovat do ústavu. Jsou schopné se naučit číst, psát, počítat, jsou vzdělavatelné. Mohou chodit do běžné školy. Naučí se spoustu věcí, jen to vyžaduje větší úsilí. Některé jezdí na koni paravoltiž (na nesedlaném koni gymnastické cviky), jezdí na kole, lyžují. Zaslouží si prožít dětství v rodině. Každé dítě si zaslouží vyrůstat v rodině!

Přečtěte si rozhovor s Hankou a Jirkou:

https://sarinhlas.com/2022/11/26/do-ustavu-jsme-ho-dat-nemohli/

---