Helenka Kordíková

Anna Kordíková – Naše prémiové dítě

Jak nám narození Helenky změnilo život? No hodně. Helenka je naše první dítě, takže jsme byli vyjukaní tak jako tak, zrovna jsme řešili i bydlení, takže to nebylo ideální. A když mi dva dny po porodu primář o samotě na chodbě porodnice sdělil podezření na trizomii 21, byla jsem z toho zděšená a v šoku. Ale ani na okamžik jsme s manželem neuvažovali o tom, dát Helenku do ústavu – bylo to přece naše dítě!

Faktem je, že přístup v porodnici za dob narození naší dcery probíhal stylem „velký DS strašák“, a to nás dost negativně ovlivnilo. Pár měsíců jsme se litovali a truchlili, ale protože Helenka potřebovala naši péči a čekala ji velká srdeční operace, sebral nás koloběh krmení, přebalování, různých vyšetření a terapií, a tak jsme hlavně pozorovali reakce okolí, někdy dost nevybíravé, a snažili se zvládat situaci.

Pročítala jsem taky v tu dobu různé internetové diskuze a nad některými jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. I když se mnou české zákonodárství nebude souhlasit, už od dob dětství v sobě mám zakódováno, že ukončení těhotenství je zabití nevinného dítěte, a podle toho jsem se rozhodla v životě řídit. Jelikož jsem asi navyklá zpracovávat vše přes média, byl pro mě utvrzením film Nejtěžší volba režisérky Dagmar Smržové.

Po čase truchlení jsme se rozhodli zkusit navštívit setkání rodičů dětí s Downovým syndromem, což nás moc obohatilo. Taky setkávání maminek a dětí, organizované v MŠ Štíbrova, pro mě osobně bylo příjemným pozitivem, pocitem, že někam patříme a že na nás někde nekoukají jen jako na mimozemšťany.

Při druhém těhotenství jsem z důvodu zamlklého těhotenství o miminko přišla, a tak mi naše první dcera byla velkou útěchou. Pochopila jsem, že přijít o dítě je situace horší než mít dítě s postižením. A po dalším těhotenství se Helenka stala velkou sestrou. Je to paráda, jen je to většinou kolotoč. Nejen kvůli Helence, ale i kvůli jejím mladším sourozencům, Kristýnce a Ondrovi.

Během období, co máme Helu, vidíme nejen její posun dopředu, ale i změnu našich hodnot. A ztrátu některých iluzí. Pravdou je, že na hlubší reflexi není při třech malých dětech čas a na nějakou sebelítost už taky ne. Péče je v něčem náročnější (bojuji s únavou, nejčastěji mi dochází trpělivost). V určitých ohledech mi zas přijde práce s Helenkou trochu lehčí než s jejími sourozenci, ale rozhodně se to zvládnout dá. Naše nejstarší dcera nám rozšířila obzory, seznámila nás se spoustou zajímavých i osobnostně různorodých lidí a pomohla nám zažít spoustu situací, které by nás jen se zdravými dětmi nepotkaly. Jsem ráda, že Helu máme, že jsme boj o naši dcerku na doporučení lékařů nevzdali.

• 

• 

---